Uteč dokud můžeš

Plynnová komora

Koukala jsem neustále na dveře, které mě děsily. Při zamyšlení nad tím, že bych tam taky mohla skončit, jsem se lekla, slyšela jsem křik, po kterým mi šel na mráz na zádech.
Byla jsem hladová. Jídla nám tam dávají jednou za čas. A jsou to jídla, která se nedají ani pomalu sníst. 

" Číslo 567!" Zakřičel jeden z poslů od Hitlera. Přiběhl ke mně a bez citů mě zatáhl za paži. Spustila se mi znovu krev z uší, z kapalné látky kterou mi dali. Posel se ani neohlížel a jenom mě táhl na povel. Vzal mě opět do komory, která byla celá bílá. "Ruku dej sem!" Zakřičel jeden z poslů a já musela poslechnout. Do ruky mi začali píchat injekce, které chvilkama štípaly a pálily. Ruka chytla rychlou reakci a napuchla. Kapky slz mi padaly na stůl. Chytl mě opět za ruku, ve které jsem měla napíchnuté nějaké chemické látky. Nevěřila jsem, že svět může být tak krutý.
Odvedl mě na mou sektu a odešel bez ohledu pryč. V bolestech jsem se svírala na své posteli, hladová, smutná. Každou minutu a sekundu jsem se ptala sama sebe na různé otázky. "Proč si se narodila, když musíš tak trpět ?" "Proč jsi vůbec tady ?" Nejčastější moje otázka na mě byla kde je moje matka. Při vzpomínce na mou matku mi začala znovu téct mnoho slz, jak mě mohli od mé matky tak bez citů odtrhnout a sebrat. 

Okolo 9.hodiny donesli všem zajatcům či židům krajíc chleba. Na chleba jsem koukala a neměla jsem ani chuť, přest, že jsem měla strašný hlad nesnědla jsem ho, bála jsem se vůbec něco pozřít, co když v tom je opět nějaká látka napíchnutá ? Ani jsem se toho nedotkla, pouze sledovala  ostatní jak se nenasytně ládují. 

Ulehla jsem do postele a těžce usínala. Ze všeho toho strachu co jsem měla jsem zkusila na chvíli zavřít oči, ale tou tmou se mi promítalo všechno co se za tu dobu stalo.. Koukala jsem do prázdna, měla jsem chuť jít a omlátit si hlavu o zeď, cokoliv.