Myšlenky o nulté hodině

2:51

Čas od 0:00 do 5:00 je nejlepší, protože to je čas kdy většina lidí spí, takže všichni očekávají od vás že bude spát taky. Nikdo vám nepíše jak měl mizernej den, jak měl skvělej den, nikdo vám nepíše jestli víte z čeho je zítřejší test a nikdo od vás nic neočekává.
To je prostě doba, kdy můžete mít konečně svůj vlastní klid. Můžete se klidně těch pět hodin jenom dívat z okna na prázdné ulice, kde jednou za dvě hodiny projde skupina lidí vycházející z baru na konci ulice. Tenhle čas je dokonce tak klidný, že někdy se můžete vyplížit ven z domu a procházet se po prázdné silnici. V létě jsou tyhle hodiny krásnější ještě o koncertování hmyzu. Můžete si lehnout na trávu a zaposlouchat se do sladkého švitoření odporných tvorů všude kolem vás. Nadechnout se z plných plic studeného vzduchu. Cítit jak se vám smog zabodává hluboko do hrudi. Pozorovat jak se světla v oknech tlumí, rolety se zatahují, lidé ucházejí ku spánku. Někdy se i stane že pouliční světla v určitou hodinu zhasnou. To zjistíte že jste najednou ztracení v mlze a tmě. V ten moment si teprve uvědomíte jak je tma nepochopená. Strach ze tmy je chápán jako dětinské problémy. Já se bojím tmy víc než čehokoliv jiného. Když bloudíte tmou dostanete se na zajímavá místa. Například k mostu.
Někdy si na něj sedám a pozoruji to smítko aut na silnici. V pravidelných intervalech za mnou projíždí vlak. 
V dálce jsou slyšet sirény. Matka asi našla můj dopis. Ke mně jim to bude trvat minimálně 30 minut. Zapálím si poslední cigaretu co mi zbyla. Způsob jakým se mě tenhle malý bastard snaží zabít, je až povznášející. Slyším přijíždět další vlak. Má dvě minuty zpoždění. Jeho světla se ke mně blíží mrazící rychlostí. Naposledy potáhnu z cigarety a užívám si jak mě studený vítr doslova fackuje. Vlak se blíží.
Stačí to dobře načasovat.
Jenom to načasovat.