Najednou mě z mého spánku vytrhl neskutečný hluk. Vyskočila jsem z postelem, posadila se na kraj a podívala se na budík. ''No jasně..'' vyhrkla jsem najednou. Došlo mi, že to je ten příšerný zvuk. Rychle jsem po něm plácla a ztichl. Přihmouřila jsem oči, abych se mohla podívat kolik je hodin. Bylo 4:20. Najednou jsem si uvědomila proč tak brzo zvoní.
Dneska mě má po dlouhé době, přiletět navštívit má nejlepší kamarádka Lea. Její letadlo má z Londýna přiletět v 5:30. Postavila jsem se z postele, už jsem nebyla tak rozespalá a protivná, protože jsem se začala strašně těšit.
Rychle jsem si zapla notebook, abych se ujistila jestli náhodou nemá její letadlo zpoždění. Netrpělivě jsem čekala až se stránka načte. Když se konečně načetla, napsala jsem všechny potřebné informace do vyhledávače, které mi našly Leino letadlo. No jasně, že mělo zpoždení.. A dokonce až o 30 minut. Zaklapla jsem notebook a rozešla se do koupelny.
Rozsvítila jsem světlo a podívala jsem se do zrcadla. ''Ježiši!'' Vykřikla jsem. Vlasy jsem měla rozcuchané a řasenku, kterou jak vidím jsem si odmalovala špatně, měla celou rozmazanou. Popadla jsem hřeben a začala se rozčesávat. Potom přišly na řadu moje oči, odmalovala jsem si je a vyslékla se. Pustila jsem vodu a vana se začala pomalu napouštět teplou vodou. Vlezla jsem tam a opřela si hlavu o opěrátko.
Přivřela jsem oči a přemýšlela jsem jaká Lea bude, jestli bude pořád stejná, ta Lea, která byla mou nejlepší kamarádkou po celé mě dětství až po maturitu, po které jsem se odstěhovala sem, do Edinburghu a začala zde studovat vysokou školu. Když jsem si s ni volávala na skypu připadala mi stejná tak uvidíme..
Otevřela jsem oči s tím, že jsem přemýšlela jen 5 minut a zaměřila hodiny. ''Sakra'' Vyskočila jsem z vany, která se přelila, voda byla po celé koupelně a začala se rychle sušit. Bylo 5 hodin.. Než si stihnu vysušit vlasy, namalovat se, obléct se a vysušit koupelnu bude tak 5:40 a na letiště se jede nejméně 30 minut.
Začala jsem běhat po celém bytě a všechno jsem kupodivu zvládla do 30 minut. Trošku jsem se sklidnila a vydechla, na náznak toho, že bych to mohla stihnout. Vzala jsem klíčky od auta, a vyběhla z bytu. Zmáčkla jsem přivolávací tlačítko pro výtah a mezitím jsem zamkla. Bydlím až v 14 patře, takže to chvilku trvá. Netrpělivě jsem začala klepat nohou a konečně jsem spatřila světlo přijíždějícího výtahu. Rychle jsem do něj vlezla a zmáčka 0. patro.
Mezitím co výtah jel dolů jsem si ještě v zrcadle upravila prstem obočí. Vyšla jsem z něj a zamířila si to přímo k mému autu, k Volvu modelu XC90. Dostala jsem ho na své 20 narozeniny od mých rodičů, kteří stále bydlí v Londýně. Odemkla jsem, nastoupila a nastartovala.
Když jsem vyjela z mého parkovacího místa všimla jsem si Robina, našeho vrátného, jak na mě mává. Zamálava jsem mu také na pozdrav a už jsem vyjížděla z garáží. Venku už pomalu vycházelo slunce a překvapivě nebyla celá obloha pokrytá mraky. Přece jen tady v Edinburghu skoro pořád prší. Pustila jsem si rádio a začala zpívat do rytmu jedné písně, kterou zrovna hráli.
Po 20 minutách jsem už přijížděla jsem k letišti, nebyl moc velký provoz takže jsem byla ráda. Zaparkovala jsem na posledním místě před příletovou halou a zamkla auto. Vešla jsem do haly a namířila si to přímo k tabuli se statusy letadel. Hledala jsem Leino letadlo v tabuli přistání, ale nebylo nikde. Došlo mi, že asi má ještě větší zpoždění a proto jsem obešla tabuli a začala hledat její letadlo. Ach jo.. Povzdychla jsem si pro sebe, když jsem si všimla, že má letadlo ještě o dalších 20 minut zpoždění. Otočila jsem se a šla do letištní kavárny alespoň na nějaký croissant a kávu.
