Dear Alice

dopis od Jennifer

Alice,
je to tu bez tebe smutné. Stýská se mi po tvém úsměvu i humoru, fakt mi to chybý. Stále se snažím přijít na to, co tě dohnalo k takovému "řešení".
Zaráží mě to, nikdy jsi nic neřekla, nic nenaznačila, stále si se usmívala, myslela jsem, že je vše v pořádku. Nejvíce mně asi mrzí, že jsem se nestihla rozloučit. V pátek si vystřelila ze třídy jako torpédo, chtěla jsem ti popřát hezký víkend, zeptat se, zda mi dáš opsat úkol z biologie.
Nenapadlo mě, že už spolu nepromluvíme.
Měla si mi něco říct, naznačit, nemuselo to takhle dopadnout. Vím, že jsem nebyla poslední dobou nejlepší kamarádka, ale (nevím, jak to napsat) pomohla bych ti. Aspoň jsem to mohla skusit.
Občas přemýšlím, zda jsi mi to naznačila, ale já byla moc zaneprázdněna Dylanem. Mohu ti říct jen jediné; omlouvám se.
Nikdy na tebe nezapomenu, Jenny.

Když Jennifer Laneová lepila tento vzkaz na Aliciinu skříňku, plakala. Nevzlykala, ani si nepotřebovala utírat malý nos, jen jí tekly slzy. Proudy slz.
Nikdo poblíž nebyl, rozhodla se totiž svůj vzkaz sem dát beze svědků, takže se během hodiny fyziky omluvila, že jde na toaletu. Byla mezi prvními, kteří svá poslední slova Alici chtěli dát veřejně na její skříňku.

Napočítala na jedné ruce, kolik odvážlivců své vzkazy už vystavilo.

Zatímco sundavala ochrannou část oboustranné lepenky, vzpomínala na den, kdy viděla Alici poprvé. Byl tenkrát počáteční den školy, první třídy. Jennifer se bála, nikdy neměla ráda instituce a tato na ní nepůsobila už vůbec dobře. Už od rána měla strach. Bez pláče sice zvládla odejít od maminky, ale v lavici jí už několik slziček uteklo.

Kradmě pokukovala po ostatních dětech a snažila se v někom najít svého potencionálního kamaráda. Hledala někoho jako byla Sam, někoho, kdo s ní bude o půlnoci čekat na Santu, jestli ochutná její sušenky, někoho, s kým bude dělat kyselé obličeje, když se její rodiče políbí, někoho, s kým by se i tady cítila dobře.

Zůstala pohledem viset na jednom chlapci, vypadal mile a měla dokonce pocit, že je to ten, kterého potkává v obchodě s maminkou, když chodí s tou svou nakupovat. Rychle si utřela oči a usmála se jeho směrem. Taky se usmál. Jenny se zaradovala, vzápětí ale se schovala ještě víc pod lavici, jelikož se hnusně zašklebil a vyplázl na ní jazyk.
Už to znovu nezkoušela. Zůstala zaraženě sedět a s nikým nenavazovala oční kontakt.

Jakmile zazvonilo, do třídy vešla paní učitelka, ale ještě než se stačila představit (a Jenny hned zapomenout její jméno), ozvalo se elegantní zaklepání na dveře. Když se otevřely, stála v nich vysoká plavovlasá žena s jemně zvýrazněnými rty. Všem dětem věnovala decentní, avšak krásný a upřímný úsměv a pak se podívala na paní učitelku "Omlouváme se za zpoždění. Byla zácpa, ale Alici vám sem vedu."

Jenny zvědavě nakoukla, jaké stvořeníčko se to skrývá za tou Dobrou vílou, která očividně neuměla dost kouzel na to, aby něco udělala s kolonou aut.
Ten drobeček za ní byl jako porcelánová panenka, jakou si její babička jednou přivezla z Moskvy. Drobná dívenka v červených šatečkách vypadala vedle své maminky a vlastně vedle všech ostatních tak křehce, že by se jí skoro bála dotknout. I motýlí křídla oproti ní vypadala silně. Nevěděla, že právě tak křehká byla Alice uvnitř.

Všimla si, že se ta panenka dívá jejím směrem. Nejdříve chtěla uhnout pohledem, aby neměla důvod taky vyplazovat jazyk, ale musela se ještě na okamžik podívat do těch blankytných očí. Napadlo ji, že mají barvu, jako když maluje s vodovkami, vypláchne štětec od modré barvy, a když ho zkouší na papíře, zjistí, že v něm ještě trochu pigmentu zůstalo. Přesně tak světle modré měla oči.