Neytirix~ II.

~Epilog~

Neyla

Jednoho dne zrána jsem se probudila s divným pocitem v těle. Bylo mi zvláštně, všechno mně bolelo a bylo mi hrozně zle. Posadila jsem se na posteli a tím se vymanila spícímu Tirixovi z náruče. Tiše oddechoval, akorát jeho uši zacukaly, jak zareagovaly na hluk.
Došla jsem na záchod a podívala se na sebe do zrcadla. Z druhé strany na mně koukala holka s jemnými rysy, ženskými křivkami, dlouhými vlasy, ale s kruhy pod očima.
Překvapeně jsem se na to koukla a nakrčila obočí.

Později toho dne jsem tančila kolem ohně a dělala něco k obědu. Tirix seděl venku u jezera a zrovna proháněl Ruccuse s Nocturnem.
Vypadalo to jako normální klidný den, stejný jako každý den v posledních dvou letech, ale pravda asi byla tak trochu jiná.
Povzdechla jsem si a pak se ohnula v pase. Žaludek se mi sevřel, jak kdyby ho někdo pevně stiskl svou mohutnou pěstí.
Kolem našeho domku projíždělo spoustu vozů plných různých věcí. Mířili do Neytirixu, kde se měla konat velká slavnost na oslavu vítězství nas dračími bratry. Spoustu poutníků zdravilo Tirixe a někteří se i zastavovali, aby s ním prohodili pár slov. Jemu to nevadilo, miloval společnost.
I já, ale momentálně mi nebylo nejlépe. Dračice ve mně byla pozoruhodně klidná i přes mou nevolnost, což se jí nepodobalo.
Pak mi náhle snídaně letěla do krku a já se okamžitě nahnula nad záchod.
,,Jsi v pořádku?"
Prudce jsem se otočila. Za mnou stál Tirix s Ruccusem a Nocturnem a starostlivě si mně měřil pohledem.
Vůbec jsem ho neslyšela přicházet, což mně vyděsilo víc, než fakt, že jsem teď zvracela a necítím se o moc lépe.
,,Uh, jo, neboj. Jen jsem asi snědla něco špatného nebo něco," mávla jsem nad tím rukou a zhouboka se napila vody ve sklence.
,,Jestli chceš, můžeme dnes zůstat doma, nemusíme tam jít..." začal Tirix ale já zavrtěla hlavou a pohladila ho po tváři.
,,Není potřeba. Jsem v pořádku, opravdu," zářivě jsem se usmála a Tirix se usmál zpátky. Všimla jsem si, že úsměv nedorazil až k jeho ustaraným očím, ale nechtěla jsem to řešit.
Tirix byl moje druhá polovina, samozřejmě, že jsem mu nedokázala věrohodně zalhat.

K večeru jsme vyšli před náš domek, oba vystrojeni jako správní hrdinové, či spíše formálně oblečení. Změnili jsme se v draky a já přitom v duchu zavrčela bolestí, ale nedala jsem to na sobě znát.
Vzlétli jsme k obloze. Nebe bylo rudé, slunce pomalu mizelo za pahorky v dáli a červánky se proháněly na obloze.
Letěli jsme směrem k Neytirixu, ale tahle cesta byla jiná. Tirix mi připadal mírně nervózní, letěl až moc rovně, bez žádných blbostí. I jak letěla strnule, svaly jsem měla skoro až přepjaté, jak mně tělo bolelo, ale oba jsme dělali, že nic nevidíme.

Doletěli jsme k Neytirix a udělali pár kroužků kolem náměstí, kde se shromáždilo skoro celé království. Lidé okamžitě začali skandovat naše jména a hlasitě křičeli. Udělala jsem ve vzduchu salto a pak vychrlila modrý oheň k obloze. Tirix se kolem mně protočil a melodicky zařval.
Elegantně jsme klesli až k podiu, kde jsme se změnili na lidi. Ve chvíli, kdy jsme doskočili, se nebe rozzářilo ohňostrojem.
Koukali jsme na to a drželi se za ruce. Tirixovi se ruka trochu třásla, ale i tak měl stisk pevný. Ve tváři měl odhodlaný výraz, což mně překvapilo.
Musela jsem uznat, že obleky mu velmi slušely. Černý oblek s vlaštovčím ocasem vzadu, červená košile a černá kravata, v kapsičce zastrčená bílá růže a uhlazené vlasy, no prostě zkuste odolat.
Pak na podium přišla Shirella. Za ní šel Lucifer a před ním pobíhala už trochu starší Aisha.
Shirella se tajemně usmála na Tirixe a ten přikývl. Já se na ně zmateně dívala, všichni ale dělali jakože nic. Nejraději bych to z nich vymlátila, ale před tolika lidmi jsem nemohla.
Shirella měla obvyklý proslov o tomto dni, o nás a o našem vítězství. Já je ale skoro neposlouchala, byla jsem zamyšlená a myšlení jako by mi zpomalovala hustá mlha.
Svět se náhle zpomalil.
Pohyby se zpomalovaly, rachejtle bouchaly pomaleji.
Jenom koutkem oka jsem si všimla, že se ke mně Tirix otáčí.
Viděla jsem ho.
Skrytého mezi lidmi, jen tak tam stál, vyčníval z davu.
Tirix něco vytahoval z kapsy, ale v tu chvíli jsem ho vůbec nevnímala.
Vztekle jsem zařvala, změnila se v dračici. Rozepjala jsem křídla a zasyčela přímo na něj.
Ušklíbl se. Zlatavé vlasy jako paprsky slunce se mu pohybovaly kolem hlavy.
,,Nic proti mně nezmůžeš, má drahá sestřenko," zahučel mi jeho dunivý hlas v hlavě.
Skočila jsem, až se prkna pod mou vahou roztříštila, lidé tak tak uskočili z cesty, ale on se jen zasmál. Vzplanuly kolem něj plameny a s řevem bouchly kolem něj. Oslnivá sluneční záře mně oslepila a já dopadla na dlaždičky se vzteklým zavrčením.
Naštvaně jsem vstala a rozhlédla se.
Tohle je má země... ještě jednou sem vstoupíš, a bude to znamenat válku. Zasyčela jsem v duchu.
A věděla jsem moc dobře, že to slyší.
Náhle se mi před očima něco mihlo a na mým čumáku přistál Tirix. Vypadal hodně zmateně, ale hlavně vyplašeně.
Úplně jsem na něj zapomněla.
,,Neylo, co se děje?" Řekl vyděšeně.
Potřásla jsem hlavou a zamrkala.
,,Já..."
Zarazila jsem se a raději sklapla.
Tohle by nebylo dobrý, aby o tom kdokoliv jiný věděl.
Tohle je jenom mezi námi, bohy.