Poslední hodina za mřížemi...

Poslední sbohem...

Jmenuji se Katharina, je mi 10 let. Společně so svou rodinou žijeme v prostém rodinném domě, je chudá doba.  Žijeme poklidný život... jednoho dne se to však změní...

,,Katharino!'' Křičela na mě matka když jsem celá uřícená pobíhala okolo stolu a nechtěla se obléct. ,,Katharíno pojď sem!'' Matka už byla vyčerpaná. Na okno zaťukali divní pánové, kteří všem naháněli hrůzu... Matka jim říká Nacisti... Výhružně se na ní koukli a odešli dál k dalšímu domu, takhle tu už chodí nejméně dva měsíce. Matka pořád ještě bez výrazu koukala k oknu. Nemám ráda když se bojí, nedělá mi to dobrý pocit. A když se bojí maminka, musí to být opravdu něco hrozného. Proto jsem se rozeběhla a skočila na ní. Konečně se na mě otočila a usmála, pořád to ale nebyla ona. ,,Pojď zlatíčko, obleč se, potřebujeme jít koupit chléb, než žádný nezbyde.'' Poslechla jsem a s matčinou pomocí jsem se oblékla.

Vyšly jsme z domu, ze sousedního domu ti divní pánové vlekli ustrašeného pána do vozu s mřížemi. U domu zůstala jen uplakaná žena s třemi dětmi. Muže hodili do vozu a zabouchli za ním mříže. Takhle postupně mizeli všichni obyvatelé, pro mě neznámo kam. Chtěla jsem muži pomoct, rozběhla jsem se k vozu. ,,Katharino!'' volala na mě vyděšená maminka která se pomalu  strachy sunula k zemi. Běžela jsem dál, už jsem skoro byla u muže když v tom mě chytil jeden z těch divných pánů za paži. Bolelo to... ,,Auuuu!'' Křičela jsem. Doběhla ke mě matka, která se na mě ustrašeně koukala. ,,Hlídejte si ji nebo bude další na řadě!'' Výhružně zařval a ukázal už na jedoucí vůz. Matka přikyvovala. Ten pán chvíli na nás koukal a poté se vydal za odjíždějícím vozem. Matka se s úlevou otočila. ,,Tohle u-ž n-nikdy nedělej!'' Vykoktala ze sebe vystrašeně a s brekem mě objala. ,,Nechci o tebe přijít zlatíčko, chci tu být s tebou do konce života...'' Tohle opakovala pořád, nechápala jsem význam.

Pokračovali jsme v cestě. Matka měla stále sklopené oči k zemi. Ohlédla jsem se za tou ženou, která tam pořád uplakaná seděla se svými dětmi, Scházeli se kolem ní zdejší lidé a snažili se jí utěšit. Matka mě pobídla ať pokračuju v cestě a neohlížím se tam.

Došli jsme k pekařství kde další divní pánové nakládali tentokrát ženu. Její děti běhali kolem a plakaly. Jedna menší holčička se rozeběhla k její matce. Divní pánové ji chytili za hlavu a vyzvedli do vzduchu. Brečela bolestí a strachem. Její matka se hystericky rozplakala. Holčičku si odvedli za roh, kam nikdo neviděl. Pak už byl slyšet jen dětský řev...

Matka si dala ruku před pusu, zase se něčeho děsí. Nedělalo mi to dobrý pocit, měla jsem nutkání tu holčičku zachránit. Matka se na mě výhružně podívala a naznačila mi ať neudělám jediný krok tím směrem. Sklopila jsem hlavu, nic jiného m nezbývalo. Popostrčila mě a rozešli jsme se od toho místa směrem domů.

Chléb jsme nekoupili, matka nechtěla jít dál. Chtěla odtamtud co nejdříve zmizet. Ani mě to nedělalo nejlepší pocit. Takže dnes celá naše rodina večeří týden starý, tvrdý chléb. Vždy máme aspoň dva chleby, dnes jen jeden takže se nikdo z nás pořádně nenají. A to jsme početná rodina

V noci mě vzbudil děsivý sen. Jak ti divní pánové (Nacisti) odvážejí moji maminku. Nedokázala jsem dál usnout, bála jsem se že se mi bude zdát další takový. Pode dveřmi mi proudilo do pokoje světlo. Někdo se v kuchyni bavil a i plakal. Opatrně a potichu jsem vykročila ke dveřím. Naslouchala jsem slovům. Slyšela jsem pouze ,,Nacisti'' ,,Zítra''  ,,Postaráme se o ni''. Ta slova mi nedávala nic dohromady. Proč mluví o těch divných pánech? Co se zítra stane? O koho se postarají? Kladla jsem si otázky na kterou jsem neznala odpověď.

Ráno jsem slyšela opět pláč. Z okna jsem viděla přijíždějící vůz těch divných pánů, který nejspíš jel kolem nás. Do pokoje vešla uplakaná maminka. ,,Zlatíčko moje, mám tě moc ráda. Teď se chvilku neuvidíme ano? Buď tu hodná beruško'' řekla s brekem a vtáhla si mě do objetí. Pevně jsem ji objala, nevím kam jde ale vím že to neznamená nic dobrého. Strhla z krku svůj medailonek a provázkem ho přivázala na můj. Dala mi nějakou knížku, která byla popsaná jejím písmem, byla hodně objemná a těžká. Na její přání jsem si ji uložila do nočního stolu a mám si ji přečíst až tu nebude. Dala mi poslední pusu na tvář a pak už navždy odešla... Zůstala jsem jako kdyby zhypnotizovaná stát a koukala na mizející matku.

Oknem jsem viděla jak ji hází do toho vozu... ,,Mami nee!'' Řvala jsem a hystericky brečela. Sesunula jsem se po zdi na zem. To nemůže být pravda, co komu moje milovaná maminka udělala? Proč zrovna ona? Sakra proč?? Pod okny jsem slyšela i babiččin vzlykot. Slyšela jsem jak se zabouchly kovové mříže. Rychle jsem vstala a nevěřícně koukala na odjíždějící vůz s mou matkou. Rozbrečela jsem se ještě víc. ,,Mami...'' řekla jsem po tichu. Maminka se na mě i přes pláč usmála. Její úsměv si navždy budu pamatovat. Když vůz odjel rychle jsem vyhrabala knížku, nebo spíše sešitek který mi dala.

Mé milované Katherine. Přečetla jsem si název knihy který byl napsán jejím písmem. Políbila jsem obal knihy a opět se rozplakala, z pomyslenna to že ji už nikdy neuvidím.

Otevřela jsem první stranu knihy. Bylo tam napsáno...

Ahoj, doufám že se vám bude tento příběh líbit. Proč jsem zrovna narazila na tohle téma? Můj praděda zemřel v koncentračním táboře, a plno dalších. Chci si připomenout příběhy i jeho zápisky z koncentračního tábora. Porot něco bude i podle skutečnosti, ale trošku domyšlené :) Pokud chcete další kapitolu napište do kom :)