Poslední hodina za mřížemi...

Beznadějná...

Povzdechla si a odpověděla na mou otázku. ,,Ani já to nechápu jak někdo může být tak krutý víš?...'' Odpověděla. Nebyla to odpověď kterou jsem potřebovala, něco mi pořád tají ale už to nechám být.

Když babička za sebou zavřela dveře, ulehla jsem k spánku.

Ráno mě probudil dětský smích a křik pod okny. Je škola... Pomyslela jsem si. Všichni jdou do školy, jedině já a pár dětí ze sousedních domů našeho původu budou tvrdnout doma. Rozhodla jsem se že aspoň na chvíli půjdu na mou oblíbenou louku, kde si budu moct hrát s mojí panenkou Emily.

Nemotorně jsem vstala z postele, zakopla o shrnutý koberec a spadla na zem. Pěkně jsem se popálila od koberce, protože jsem ještě kus po něm jela. ,,Co se stalo??'' Vletěla do pokoje uřícená, vystrašená babička. Nezmohla jsem se na slovo, jen mi tekly slzy. Zvedla jsem odřenou ruku a kolena. ,,Co jsi zase vyváděla...'' Vzdychla babička. Vzala mě do náruče a vyšla z pokoje. Šli jsme tichou chodbou, jindy je tu hluk... ,,Kde jsou všichni?'' Zeptala jsem se babičky. ,,Otec šel do města něco vyřídit a Christine s Mathewem šli na louku. Mathew si tam chtěl hrát.'' Dořekla babička. ,,Proč mě nevzali s sebou? Chtěla jsem tam taky'' Posmutněla jsem. ,,Neboj, Christine tě tam pak vezme také ano? Ale až po obědě'' Přikývla jsem. Mezitím jsme došli do kuchyně. Babička mě posadila na židli a vzala nějakou mastičku, kterou vždycky maže Mathewa když má odřeniny. Namazala mi slabou vrstvu na obě kolena. Štípalo to.... ,,Auu'' Zakřičela jsem. Babička mi ještě namazala ruku. Po chvíli to začalo příjemně chladit a zlepšovat moje odřeniny.

Na stůl přede mně položila krajíc chleba namazaný máslem. S chutí jsem se do něj pustila protože jsem už měla velký hlad. Pila jsem k tomu mléko které mi nalila do mého oblíbeného hrníčku... Po mamince....

Když jsem dojídala poslední sousto někdo zabušil na dveře. Lekla jsem se že to jsou zase ti divní pánové co nás tu den co den kontrolují, tak jsem se chystala schovat pod stůl. Naštěstí do domu vešli Christine a Mathew kteří se vrátili z louky. Úlevou jsem si oddychla. Christine to zpozorovala. ,,No já bych se tak neradovala...'' Řekla sklesle mým směrem. ,,Proč, co se stalo?''  Zeptala se za mě babička. ,,Tatínek pryč!'' Zašvitořil dětským hláskem Matthew. Snad nikdy jsem neviděla že by plakal... A to se teď stalo... Projela mnou vlna strachu... ,,Jako...Jako maminku?'' Zeptala se s obavou babička. Christine přikývla. Cítila jsem se jakoby se kolem mě zastavil svět. Nevnímala jsem ostatní hlasy, nevnímala jsem nic. Nemůže odejít i tatínek, to nemůže být pravda!  Rozbrečela jsem se a hnala do jeho pracovny. Vytáhla jsem tam album fotek, kde jsme ještě celá rodina pohromadě. Otáčela jsem postupně stránkami a vzpomínala na ty krásné momenty. Když jsme ještě byly všichni pohromadě, kdy jsem měla oba rodiče... Ale teď? Teď už nemá nic smysl...

Přišla za mnou uplakaná Christine. ,,Já vím Katy, je to těžké, ale musíme žít dál...'' Snažila se mě povzbudit. Byla vždycky má straší milující sestra která mi pomáhala a bránila mě, ale tentokrát to nezabralo. ,,Nejde žít dál, nic už nejde!'' Křičela jsem po ní. Nechtěla jsem být zlá ale už to nezvládám. Nedokážu se koukat jak děti mého věku si svobodně hrají v ulicích, nikdo jim nic nezakazuje, můžou chodit kam chtějí. A já jen musím být zavřená doma s pár výjimkami. Omluvně jsem se na Christine koukla a objala ji. Začala jsem na novo plakat. Ucítila jsem její teplé slzy na mém těle... Není na tom o moc líp.