Příběh po pohádce (Sněhurka)

Sněhurka

Všechny tři vločky se snášely k zemi. Zároveň. Jedna krásnější než druhá. Bílá barva z nich jenom zářila. A pak spadly na jablko. Rudé jablko na malém podstavci. A ty vločky se zbarvily do červena...

Všichni si mysleli, že královna je už navěky poražena. Ale nikdo neví, že její duch stále žije mezi nimi. Čeká pouze na příležitost. Na zkažené a ledové srdce. Které se zrodí při prvním závanu zimy. A z ledových ploch se pak najednou stanou miliony blyštivých zrcadel.

Přišel první mráz. Jinovatka obalila každý stonek i větvičku. Všechno, ale opravdu všechno zamrzlo. Před rokem se zde konala královská svatba a dnes celé místo pohltil sníh. ,,Ti trpaslíci to už fakt přehnali...vážně přehnali! Proč jsou na mě všichni takoví?" Po prošlapané cestičce nakračovala Sněhurka. Černé kudrnaté vlasy měla zapletené do copu a na alabastrové pleti byly výrazné hlavně její růžová líčka. Na jindy prozářené tváři se dnes ale nezračila ani špetka úsměvu. Z koutku jejího oka jí upadla slza. Než si ji ale stihla setřít, zamrzla v křišťálovou kapku a splynula s okolní krajinou . Ještě více se raději zachumlala do kožíšku, jako by se tím chtěla ochránit od všeho, co by se k ní jen chtělo přiblížit. Hluboce si povzdechla. Do okolní krajiny se dostal obláček horkého vzduchu. Ale stejně rychle jak se tam objevil i zmizel, když jej pohltila zima. Tak Sněhurka se ještě více přiblížila se k jezeru.

,,To jsou nám hosté," zašeptal najednou hluboce zabarvený a skřípavý hlas. Sněhurka se rozhlédla kolem, ale nikoho neviděla. ,,Ti trpaslíci že? Dneska to ale vážně přehnali! Vzbudit tě tak brzy a to jenom proto, aby nachystali něco, co je tak tajné, že ti to ani nechtějí říct! Ale ten rámus co dělají! Ale vlastně ne dneska, to už je úplná každodenní rutina..."řekl znovu ten hlas.

Sněhurka se ale dál zmateně rozhlížela po okolí. Kdo to na ni mluví? Nechtěla si to moc připustit, ale i když původce toho hlasu vůbec neviděla, bylo to, jako by jí ta osoba mluvila přímo z duše.

,,Musím říct že od minula jsi snad ještě krásnější. Rozhodně nejhezčí žena světa. Jsi prostě dokonalá! Jak si jen může někdo dovolit ubližovat někomu, jako jsi ty? " hlas zabarvila špetka pobavení a pak se na chvíli odmlčel.

,, Ale co tak civíš Sněhurko? Neříkám ti snad teď ryzí pravdu? Anebo mě snad......hledáš? Vždyť mě znáš moc dobře. Jenom se podívej lépe," zašeptal sladce znovu ten hlas.

Sněhurka trhla hlavou. Zaměřila svůj pohled do dálky, ale nic tam nebylo. Pomalu se začala otáčet. Její mohutná suknice opsala na ledě kruh. Ale i když její srdce cítilo, že tu něco bylo, její oči stále nic neviděly.

,,Jenom se podívej !" zdálo se, že onen hlas jí tu větu šeptá přímo do ucha.,, Podívej se DOLŮ," zapěla neznámá osoba vysokým tonem.

Sněhurka se nepříjemně zachvěla. Obklopovalo ji něco ledového, surového. ,,Dolů," zvučelo jí v hlavě stále znovu a znovu.

A mladá královna obrátila své oči k ledu. K ledu ve kterém se odráželo úplně všechno. Viděla v něm samu sebe, ptáka co jí proletěl nad hlavou, slunce, které si hrálo s mraky na schovávanou.....byl tak čirý a hladký. Jako by jí něco připomínal.

A pak se ozvalo hlasité prásknutí, jak Sněhurka upustila košík. Všechno zrní se v tu rázem rozsypalo. Přes to všechno to Sněhurka to viděla stále jasně.

Zrcadlo, ze kterého se na ni díval obličej její nevlastní matky. A slastně se usmíval.

,,Ani nevíš, jak jsi mi chyběla," zašeptala královna. ,,Je mi tak líto, co tady musíš trpět s těmi sedmi malými mutanty. A ten tvůj manžel se jich jenom zastává! Neměl by raději bojovat za tebe, svou milovanou ženu? Anebo už tak milovaná nejsi? Hmm?"řekla a podívala se na Sněhurku tázavým pohledem.

,,Jak se vůbec opovažuješ? Nemluv na mě takhle! Vždyť spolu vycházíme dobře a všichni se máme rádi!" zaječela Sněhurka a rozhodila rukama.

Ale sama královna věděla moc dobře, že lže. A Sněhurka si to uvědomovala taky. Sama ale nevěděla, jak ji dokázal život bez starostí na zámku zkazit. Nevšimla si toho, že její srdce začalo pomalu zahnívat. Nevěděla, že tohle byla právě ta věc, díky které královna v blyštivém ledě znovu ožila.

Mladé královně se najednou přítomnost její staré macechy zalíbila. Připadala si, že je žena v ledu tou jedinou, která jí v těchto chvílích rozumí. A toužila tu s ní pobýt déle, než jí její svědomí dovolovalo.

V tom přebrala štafetu znovu královna., ,Ale můžu ti pomoci ! Stačí, když mi budeš důvěřovat."

,,Co mám udělat?" zeptala se jí sličná dívka a podívala se na ni velkýma černýma očima.

Ve Sněhurce se něco příčilo. . Jako by ji právě nějaký ostrý rampouch pomalu rozřezával na půlky. Nevěděla co má dělat. Ale možná tušila, co by udělat chtěla. ,,Vidíš ten strom?" zeptala se královna Sněhurky. ,,Ne?" odpověděla zmateně. Ale pak si v dálce všimla malé, na pohled docela bezvýznamné, červené skvrny. Jablíčko.

,,Jedno červené jablíčko....a vyřeší všechny tvoje problémy! Tak si utrhni!"

Sněhurka zavrtěla hlavou s tím, že se jí třeba podaří setřást všechny špatné myšlenky, které se na ni lepily jako mouchy na med. Ne.

,,Nemusíš myslet jenom na ostatní. Nemusíš všem pořád vycházet vstříc. Nemusíš být pořád ta dobrá!" Ne, ne to nemůžu. Proč ji vůbec poslouchám?!

,,Žij svůj vlastní život!"

,,Asi máš pravdu," řekla dívka. A těmito slovy královna Sněhurku dorazila.

A tak Sněhurka kráčí tam, kam stín se ukrývá sám. V hlavě myšlenky jí černají, když rukou pátrá potají po malém rudém jablíčku. Po tom, coby hned a okamžitě, mohlo vyřešit všechno trápení. Všechno je o prioritě. Prioritě, ze které všechen ten ztek pramení.

Sněhurka si ale neuvědomila ,že královnin cíl není pomoct jí, nebo zabít trpaslíky. Cílem královny je pomstít se Sněhurce. A s každým dalším přibližujícím krokem se nezadržitelně přibližuje i zkáza, která dřímá pod ledem. Ledem, který se velice rychle ztenčuje.

,,Děláš správnou věc," ujišťuje Sněhurku královna s dobře skrývanou škodolibostí. ,,Ano. To dělám," odpoví Sněhurka s křivým úsměvem. ,,Vždyť jsem ta dokonalá Sněhurka z pohádky ne?! Jak bych mohla udělat nějakou špatnou věc?!" ,,Ano, ano. Přesně tak," přitakala královna, sama překvapena tím, jak rychle se Sněhurka přidala na její stranu. Překvapena tím, co dokáže z chudé dívky udělat život bez starostí. Ta holka by jí normálně mohla i konkurovat!

Nemůže si všimnout, jak se její oči přebarvují do zářivě bílé barvy, když jí královniny myšlenky vstupují do hlavy. Za normálních okolností by se tam vůbec nedostaly. Ale dívka si je tam dnes přímo pozvala.

A tak Sněhurka stanula před drobným holým stromem. Z kabátu vyklouzla drobná ruka. Její prokřehlé prsty rázem ožily, jak se pokusily dosáhnout na jablko. Když zjistily, že k cíli se musí ještě nepatrně přiblížit, Sněhurka, s očima upřenýma na jablíčko a jasnými myšlenkami udělala krok vpřed. Naposledy došlápla na zamrzlé jezero.

Nebe začalo plakat vločky. A pak něco prasklo.

Rána protrhla panující ticho. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Rychleji, než by to dokázaly paprsky slunce, se po jezeře rozběhla trhlina. Za okamžik se zastavila u břehu, kde stála Sněhurka. A než dívka stačila cokoli podniknout, padala do chladných a temných hlubin jezera, ze kterých již nebylo úniku. Těžké šaty ji táhly ke dnu a Sněhurka se naposledy zadívala na kužel světla, který dopadal z nebe přímo na její obličej.

Možná si konečně uvědomila, jak velkou chybu udělala? Na nápravu už ale bylo pozdě. Oči jí zahalila tma. A tak ji jezero hladově spolklo a dívka navěky splynula s okolní temnotou.

Později se začal nad údolím se rozléhat smích šílené královny. Královny, která se konečně zbavila svého jediného nepřítele. Sněhurky.

Konec tohoto příběhu není šťastný. Možná je ale dobře, že Sněhurčin osud byl zakončen tímto způsobem...Nechtěli bychom přece číst závěr o tom, jak sedm trpaslíků zemřelo kvůli dívce, kterou všichni milovali, ale ona lásku odmítla.