Cesta na východ

Dnes nadešel ten velký Den. Dnes mě Rada měla uznat plnoprávným bojovníkem a měl jsem se konečně stát členem Rady. Avšak ještě před uznámím mne čeká Zkouška. Její pravidla jsou tvrdá. Přeci jenom stojí za to zkusit štěstí jako jiní předtím. Od rána jsem nervozní. Zkoušku neskládám sám. Ve družině se mnou ještě půjde Erwin, elf, jenž se zabývá čarodějným uměním, Darin, trpaslík, který se jako jediný z Mladších dokáže poměřit se mnou v souboji. A nemohu zapomenout na Golfa. Nikdo ho neznal, než se dostavil ke Zkoušce, já sám si však vzpomínám, že do vesnice přišel s psanci, pronásledovanými Černým Mágem. Byl snad jediný z uprchlíků, kdo přežil. Pomalu padá večer. Obyvatelé vesnice se začali pomalu shromažďovat před Svatyní. Se západem slunce za obzor přichází kněží. Dveře Svatyně se otevírají a vcházíme dovnitř. Polozborcené zdi sálu mě překvapily. Jsem zde dnes poprvé a spíše než ruiny jsem očekával zlato a diamanty. Kněží nás vedou po několika železných schodech do podzemí. Velký sál, plný sloupů a nápisů neznámými runami je zakrytý neproniknutelným závojem šera. V tom tmu protne silný paprsek světla. A další. Více a více světla zaplňuje sál. Světlo vychází z velkého počtu křišťálových trubic u stropu. Nyní vidím poprvé celou Svatyni. Tyrkysové dlaždice na stěnách a sloupech, pravidelné vzory dlaždic na podlaze, runy, které vyzařují ostré světlo i neznámé mapy po stěnách, to vše vzbuzuje okázalý respekt. Dívám se směrem k naší budoucnosti, k páru šachet, které určí náš osud. Většina dobrodruhů, kteří se vydali západním směrem se vrátila. Co je na východ, to ví jen bozi. Los dnes rozhodne, kam půjde naše družina. Začíná obřad. Vrchní kněží zaklíná, žehná a dělá vše pro úspěch naší cesty. Sám se na obřad příliš nesoustředím. Jsem příliš rozrušen. Nakonec nám dává napít nějaké lektvary. Přestávám vnímat okolní svět. "Vstávej !" utrhuje se na mne Darin, "podívej se jak rozhodl los." Uvědomil jsem si, že otevřená jsou východní vrata. Bolela mne hlava. Zřejmě nás uspali nějakými lektvary. Východ. Nezbývá nic, než jít. Erwin již také vstává. Zjišťujeme jaké prostředky máme k překonání číhajících nebezpečí. Kněží nám každému ponechali jednu zbraň. Já mám svůj Astr, meč se skřetobijnou mocí, Darin si připravuje k boji sekeru a zdobený štít. Erwin je beze zbraně, musí mu posloužit kouzla a dřevěná hůl. Golf vytáhl krátkou zahnutou dýku a okolo pasu si omotává nějakou smyčku. Zahlédl jsem na dýce stopy krve a začínám tušit co je vlastně zač. Něco mi ale napovídá, že taktní bude pomlčet a udržet si s ním přátelství. Vcházíme do tunelu. Jdu první. Hned za mnou Erwin s Golfem a na konci družiny Darin, hlídající záda družiny. Astr mám za pasem a do ruky jsem si vzal pochodeň. Kněží nám zanechali pět pochodní, vak a zásoby na dva dni. Jdeme pomalu vpřed. Místy se pod sutí objevují koleje, asi nějakého starého dolu. Po hodině cesty světlo pochodně dopadlo na nějakou klec. Před ní a v ní leží několik seschlých koster. Pancíř jedné z nich vypadá jako brnění Jarina, bojovníka který se z cesty nevrátil. "Nesmíme rušit klid mrtvých, nechte vše ležet," říká Erwin, avšak kapánek pozdě. Na Golfa, prohlížejícího zlatou dýku vztáhla jedna z mrtvol ruku. Během okamžiku se vysmekl, ale probudil další dvě kostry. Další chvilka a proti naší družině stálo šest koster s meči a kladivy. Erwin vyřkl nějaké zaklínadlo a záblesk oslnil na tmu navyklé tvory. Jen jedna rána stačila a kostra se skácela k zemi. Astr se jak mohl činil. A Darin také nezůstával příliš pozadu. Než se vzpamatovaly z účinku kouzla, přestaly se hýbat čtyři. Dorin rozpoltil lebku další a poslední se již našemu společnému útoku neubránila. Golf stál v pozadí a neřekl ani slova. Nedivím se, že mlčel. Teď, po souboji odpočíváme. Je vidět, že pokud projdeme klecí, ocitneme se venku, na slunci. "Můžeme to zkusit projít," říká Darin, se sebevědomím nabytým ve vítězném boji, "máme na to sílu." "Ne, to nemůžeme riskovat," myslí si naopak Erwin, obávající se spíše pasti, než nepřátelské družiny. Já s ním souhlasím. Otočil jsem se ke Golfovi, ale on nebyl na svém místě. Přesněji řečeno zmizel úplně. "Haló, pojďte, je to bezpečné," ozvalo se z klece Golfovým hlasem. A Golf tam stál, skloněný a špinavý a v ruce třímal něco, co velice připomínalo páčidlo. Teď nám již bylo vše jasné, on je z cechu zlodějského. Došli jsme až k němu. Prohlížel si nějaký mechanismus. Byl to dlouhý válec a na několika místech se ho dotýkala chapadla z neživé, ale podivné hmoty. Zloděj nás tedy provedl bezpečně klecí. Během našeho odpočinku však bylo slunce zahaleno těžkou mlhou. Přes mlhu jsme rozpoznali, že koleje, na kterých byla upevněna klec, vedou dále po mostě. Most byl mistrnou prací. Byl celý ze železa a jeho tvůrce byl dobrý kovář. Pod mostem byly jakési svatyně. Údolí bylo zaplněno troskami podivných staveb, nádržemi a zbytky starých zahrad. "K zemi," vykřikl najednou trpaslík. Uposlechli jsme. Tichem mrtvé krajiny se najednou rozlehlo vrzání. A znovu. Stále a pravidelné vrzání. A z mlhy pod mostem se vynořil ohromný obr. Dělal čest svému rodu. Byl vysoký čtyři a půl sáhu a celý ze železa. Náhle se zastavil. Otočil se na nás. Z pod podivné helmy se na nás dívaly neexistující oči. Pronesl něco cizí řečí. Asi zaklínadlo, protože v dalším okamžiku se mu zvedla pravá ruka a začaly z ní šlehat plameny. Těžký zvuk nárazů tisíce kladiv se začal rozléhat krajinou. Přestože plameny na nás nedosáhly, most v našem okolí se začal pomalu bortit. Cítili jsme vzduch zvířený prolétávaním jeho zaklínadla. Náhle rámus ustal. Erwin toho využil a seslal okamžitě blesk na obra. Blesk dopadl na ruku, ozval se výbuch a obr se zahalil do kouře. Chtěli jsme utéct zpět do jeskyně, ale když jsem se otočil,naskytl se mi hrozný pohled. Obr, teď již jen s jednou rukou se vypotácel z kouře, zvedl ruku co mu zbyla a směrem k nám z ní vylétla ohnivá koule. Tak tak jsme vskočili do tunelu, avšak při průchodu klecí nás koule dostihla a vybuchla. Omráčila nás, cítil jsem však, že se klec dala do pohybu. A to také bylo to poslední co jsem cítil... Probral jsem se. Byli jsme všichni čtyři zavření v nějaké kobce. Ta se silně nakláněla. Stěny byly železné. Dveřmi, taktéž železnými, prosvítalo dovnitř nějaké bledé světlo. Trpaslík se podíval ven. Něco nás veze nějakým tunelem. V tom jsem to zaslechl. Zapraskání. A ze mříže ve stropu se ozval znovu obrův hlas. Místnost se zastavila. Světlo zhaslo. Hlas mluvil dál. Blízko zasyčela pára, ucítili jsme znovu pohyb. Avšak jiný než předtím. Kobka, ve které jsme byli zavření se nyní pohybovala dále. Hlas nepřestával. Ucítili jsme měkký náraz. Venku se opět rozsvítilo světlo a ozvaly se jiné hlasy. Řeč však byla podobná té obrově. Náhle se celá kobka s mohutným rachotem zřítila. Slyšeli jsme praskání železných tyčí a výkřik hrůzy. Obrův hlas zmlkl v půlce slova. Světlo zhaslo... ... Jednotvárné zvuky dopadu kladiva. Poslouchali jsme je snad hodinu. Náhle do okénka posvítil jakýsi bílý paprsek. Erwin už nevydržel déle čekat a vykřikl: " Tady! " Odpověděly nám jen ony hlasy, jimž nebylo rozumět. Avšak rychlost dopadu kladiv se značně zvýšila. Přimísily se i zvuky jiných nástrojů a i některé neznámé tóny. Náhle dveřmi kobky pronikl oheň. Začal se pomalu pohybovat a vyřezávat v železe otvor. "Jaké kouzlo," vydechl elf, zatímco trpaslík si připravoval válečnou sekeru. Konečně se otvor otevřel. Oslepila nás bílá záře. Z ní vystoupili podivné bytosti. Tlustá stříbřitá těla, hlava bez tváře, hluboké, černé hranaté oči, vše bylo nepřirozené a chladné. Stáli jsme a čekali, co udělají. Jeden z nich držel v ruce černé žezlo. Zvedl ho a začalo oranžově svítit. Darin se napřáhl, Erwin začal mumlat obraná zaklínadla. Světlo na žezle zezelenalo. Mezi cizinci to zašumělo. Náhle si začali sundavat hlavy. Ne, nesundavali si hlavy, jen helmy, které spolu s podivným brněním kryly jejich těla. A pod helmami se oběvily hlavy - lidské hlavy. Byli to lidé jako já. A netvářili se vůbec nebezpečně. Promluvili. Slova, stejně neznámá, jako ti lidé, byla pronesena spíše jako otázka, než jako hrozba. Ani v jejich očích jsme neshledávali nepřátelských úmyslů. Ustoupili a pokynuli rukama k otvoru ve dveřích. Vyšli jsme ven. Ocitli jsme se v kruhové místnosti. Na jedné zdi byl vidět znak slunce, majícího tři paprsky, doprovázený jakými si runami. Runy byly na první pohled podobné těm ze Svatyně. Otočil jsem se a instinktivně ustoupil o krok. Kobka, ze které jsme vyšli byla přímo v pařátech obra. Nyní mrtvý ležel a po jeho těle stále pobíhaly blesky. Pohlédl jsem vzhůru. Stáli jsme v nejnižším patře nějaké věže, která se zvedala k nebesům. "Člověče," ozval se hlas nejstaršího z cizinců, "otoč se." Otočil jsem se a pohlédl na něj tázavě. "Ano, tebe myslím," pronesl znovu, "rozumíš mi?" Jeho řeč nebyla čistá, mluvil s podivným přízvukem, ale správně. "Ano," odvětil jsem klidně, "rozumím." "Vzpomínám si, že před léty se vaše řeč používala na celém světě, " pokračoval lámaně," a tehdy jsem se ji naučil," dokončil své vysvětlení. "Kdo jsi a co chceš," zeptal jsem se rovnou. Má otázka ho nezaskočila, dá se říci, že ji očekával. "Jsem Philip, vůdce Přeživších," odpověděl. "Přeživších co?" ptal jsem se dál. "Třetí Velké Války." Slýchal jsem o ní v mládí. Říká se, že způsobila příchod nových ras a dala Zemi magii. Rázným posunkem zamezil další otázky. "Pojďte za mnou," prohlásil, skrývaje pohnutí, způsobené naším rozhovorem. Stěna s obrazem slunce se rozestoupila vstoupili jsme do dlouhé chodby, osvětlované kouzelnými nečadícími loučemi. Nakonci této chodby byly dveře, jež přestože byly průhledné, nešly projít. Nejstarší vytáhl nějaký talisman, snad hrací kartu, a protáhl ho otvorem ve zdi. Dveře se pomalu otevřely. Vstoupili jsme do úzké chodby. Levá, bílá stěna silně zářila, pravá byla temná jako noc. "Jděte po jednom," přikázal nejstarší, a potom ve svém jazyce odvolal ostatní. Úplně jsem se zhrozil. Na černé stěně se oběvilo několik koster.Chtěl jsem se na ně vrhnout, ale zjistil jsem, že to jsou naše obrazy. Mají i stejné zbraně, jen jim podivně červeně svítí. Takto jsme prošli až do ohromného sálu, kde stál na zemi Pobíhalo okolo něj mnoho lidí a nosili něco do jeho útrob. My jsme stáli v malé kukani u stropu a všechen ten mumraj sledovali. Náhle se naše kukaň dala do pohybu. Začala padat. Ještě jsem ani nevykřikl a pád se začal zpomalovat. Ve výšce mých očí byla destička s runami a postupně zářila jedna runa po druhé. Když jsme zastavili, svítila ta nejnižší runa. Stěna kukaně se otevřela. Stáli jsme tváří v tvář drakovi.V jeho tváři se však neprojevila nejmenší známka překvapení. On se vůbec nijak netvářil. Stejně jako obr venku stál tiše a bez hnutí. Philip řekl "Nastupte si do #%&(*." Poslednímu slovu jsme nerozuměli. Asi nějaké staré pojmenování draka. Udiveně jsme na něho pohlédli. Jeho služebníci nám ukázali otvor ve drakově těle. Vstoupili jsme a prošli několika úzkými chodbami. Náhle jsme stanuli v jeho očích. Usadili nás do křesel a my jsme se nestačili rozhlížet. Celý vnitřek drakova oka byl pokryt tisíci runami a malými páčkami. Drak se zachvěl. Vše se zachvělo. Ozval se podivný hučivý zvuk. I oko se dalo do pohybu. Pochopil jsem, co se děje. Drak totiž vzlétl. Odněkud zezadu přišel Philip. "Kde leží vaše vesnice ?" "Pár mil na Západ, nemýlím-li se" odvětil Erwin zcela důvěřivě. Philip se otočil a pronesl něco k mužům pracujícím s runami. To jsme již leťeli nad krajinou. Rozhlédl jsem se a byl jsem ohromen. Hory, planiny, hrboly a železné mosty a cesty, vše se spojovalo v jediný hrozný obraz. Obraz města, které odešlo se Třetí Válkou. Na kraji tohoto města jsem zahlédl naši vesnici. Oba dva muži zřejmě také. Leťeli jsme tam. Drak se začal snášet do středu vesnice. Proti němu vyběhlo několik mužů. Byli to naši válečníci. Natáhli luky a začali po Drakovi střílet. Oni neví, že jsme uvnitř. Někde pod námi se ozvalo zapraskání. K válečníkům vylétl rudý šíp a zasáhl je. Muži, kteří řídili Draka se začali smát. Podíval jsem se na Darina a on na mně. Erwin mrknutím oka také souhlasil. Vytáhl jsem Astr a Darin svoji sekeru. Erwin již kouzlem zapálil ty runy okolo nás. Sekl jsem před sebe uslyšel jsem výkřik a na zem dopadlo něco težkého. Darin již také zabil svého nepřítele. Drak se naklonil. Celá místnost byla osvícena rudým světlem. Okem jsem zahlédl, jak se země blíží. Ještě chvíli a drak dopadne na zem. Blíže, blíže, blíže ...........

Probudil jsem se. Ležel jsem doma. Na prsou mi něco leželo. Byl to odznak plnohodnotného muže. Pomalu jsem vstal a vyšel ven. Uprostřed vesnice leželo ohořelé torzo Draka. Kde jsou ostatní? Zahlédl jsem Erwina jak jde okolo. Zastavil jsem ho a zeptal se: " Kdo přežil?" " Všichni. Stačil jsem seslat obranou kouli," odvětil Erwin, " Darin má asi zlomenou nohu a Golf ? Ten utekl hned po dopadu." Otočil jsem se na něj. "Víš o tom, že jsme první, kdo se vrátil z tunelu na východ ?" ....