Krvavá růže

Krvavá růže - 1/2

- červenec 1535 -

Blížil se konec. Každým dalším krokem se blížil vstříc smrti. Každý pohyb jeho nohou způsoboval palčivou bolest. Kovové náramky se mu zařezávaly hluboko do masa a on musel zadržovat dech, aby nevykřikl. Na zuboženém těle měl navlečenou dlouhou košili, vyrobenou z drsného lnu. U kolenou byla rozdrásaná a špinavá od bláta. Věznění v Toweru člověka zmohlo.

Všude okolo byli lidé a natahovali krky jeden přes druhého, aby dobře viděli. Společně dav tvořil úzkou uličku pro přicházející zástup. Na jejím konci byl Tower Hill.

"Pokračujte!" vyzval ho voják.

Thomasovi se zrychlil tep. Ne, musí to vydržet. Bůh mu dá sílu. Nadechl se a vykročil. Těžké okovy o sobě hned daly vědět. Thomas ale pokračoval dál s jedinou myšlenkou, která mu běžela v hlavě. Za chvílo už bude po všem.

Na Tower Hill bylo postavené dřevěné pódium. Tam čekal kat. Ruce měl založené u pasu a z jeho prázdného výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst. Byl jako z kamene. Zastavili se u tří dřevěných schůdků. Byly zašlé a špinavé. Dva strážní ho z každé strany podepřeli a pomohli mu nahoru. Velký špalek na pódiu zlověstně stál a čekal na další oběť Jindřicha VIII. Při pomyšlení na krále se Thomas zachvěl. Tak dlouho si byli blízcí. Tak dlouho byli přátelé. Jenže panovník měl svou vlastní paličatou hlavu. Hlavu, kterou se chvíli dalo tak snadno manipulovat a jindy byla neochvějná a umanutá. Vlastně ho litoval. On je sice v poutech tady na popravišti, ale už brzy bude volný. Bude moci volně dýchat v království nebeském. Zato Jindřich bude v poutech lásky i nadále. V tak silných, že ho dokonce donutily zavrhnout nejvyššího představitele katolíků. Jenže to Thomas nikdy nedokáže. Raději položí život, než aby viděl, jak se král prohlašuje hlavou falešné anglikánské církve.

"Odpouštíte mi, sire?" zeptal se popravčí zvučným a hlubokým hlasem.

"Vám není co odpouštět! Jen se modlím za našeho dobrého krále, aby našel pravdu!"

Lidé si začali mezi sebou povídat. Šum se nesl nádvořím dokud sir Thomas znovu nepromluvil: "Řekněte Jindřichovi, že jsem mu sloužil věrně. Jenže v první řadě sloužím Bohu!"

To už dav rozčíleně nadával.

"Přejete si učinit poslední zpověď?" otázal se mnich.

"Ne. Mne už Bůh vyzpovídá sám," odvětil Thomas a klekl si. V kolenou ho pálilo, ale vydržel tu bolest s vážností ve tváři. Pak položil hlavu na špalek. Byla z něj cítit zaschlá krev. Roztáhl ruce a čekal na úder. Poslední myšlenku věnoval své rodině.

...

"Ve jménu otce, syna i ducha svatého. Amen."

"Amen," řekli všichni. Oplatka se Williamovi rozmělnila v puse, jak na ni působily jeho sliny.

Byli v hlavním sále jejich rodinného domu. Matka klečela vpředu, ruce sepjaté a oči zavřené. Modlila se. Hnědé vlasy, spletené do jednoduchého copu, jí začínaly místy šedivět. Už dávno nevypadala tak jako dřív. William si vybavoval své dětství dobře. Běhali s bratrem po domě a vesele se smáli. Pamatoval si i na to, jak kdysi rozbili okno a matka je za to kárala. Otec se však jen smál. Miloval své dva syny a udělal by pro ně takřka cokoli. Zemřel když bylo Williamovi pět. Jeho

starší bratr Arthur si ho vybavoval do detailů a často na něj se smutkem vzpomínal. William měl vztek sám na sebe, protože na otce skoro zapomněl. Nepamatoval si jeho hlas. Jeho podobu. Nic. Od té doby je oba vychovával Thomas More. On byl pro ně otec. Jenže teď jim vzali i jeho. Nespravedlivě ho obvinili a zabili. Nenáviděl je všechny. Celý ten prohnilý královský dvůr. Věřil, že Thomase pomstí a ublíží králi tak, jako on ublížil jemu.