Krvavá růže

Krvavá růže - 2/2

Růže stály ve dveřích. Červené a bílé lístky svítily na zbrojích královských stráží. Desítky vojáků procházely hostincem a obracely ho vzhůru nohama.
Bylo nad ránem, a tak byli spící zákazníci vyhozeni ven ze svých pokojů.
Hostinský nervózně žmoulal svou čapku a každou chvíli si upravoval knír. Jeho černovlasý a prostořeký syn se krčil za svým otcem a nevydal ani hlásku.

"Tak kde jsou?!"

"Já nevím...ještě včera večer tady popíjeli u stolu a pak šli spát," dostal ze sebe vyklepaný hostinský.

"Jestli lžeš, stáhnu tě zaživa z kůže!" vyhrožoval velitel stráží. Měl brnění stejně jako jeho muži. Jen u pasu se mu houpal zdobený meč. Klobouk s bílým perem mu zastiňoval část obličeje.

"Přísahám, můj pane! Byli tady!"

"Nechám tady svoje muže, kdyby se vrátili. Pokud se však neukážou...osobně zbičuju tebe i toho tvýho parchanta!"

Kapitán vyšel ven z hospody až podlaha zaskřípala pod jeho vahou.

"Hlídejte je ať neutečou!" rozkázal. Nato nasedl na svého bělouše a odklusal pryč.

Majitel podniku si nešťastně nasadil svou čepici. Proklínal den, kdy se ti dva katolíci objevili v jeho domě.

...

Whitehallský palác se halil do tmy. Měsíc se schovával za mraky stejně jako všechny hvězdy. Možná brzy začne pršet. Nebo obloha jen vyhrožovala dvěma zahaleným postavám, blížícím se k paláci.

Hlavní brána do paláce ležela několik kroků od břehu Temže. Tam bylo nejvíce stráží. Proto se bratři přikradli k druhé bráně, která byla sice také hlídaná, ale ne tak bedlivě. Tudy se dalo nejrychleji dostat dovnitř.

"Musíš odvést pozornost těch vojáků. Já mezitím proklouznu skrz bránu. Když nás sem vedl mistr Powlick, ukazovali mu stáje. Vyplaším koně. Odlákám je. Pak jsi na řadě ty. Budeš hlídat, než to vyřídím."

"Měli bychom tam být oba, Wille. Měli bychom ji zabít společně!"

"Na to není čas, bratře. Jeden z nás musí zajistit bezpečný útěk. Já to vyřídím a ty nás odsud odvedeš! Slibuju, že zaplatí tvrdou měnou, Arthure! Ty musíš hlídat!"

"Jak víš, kde má komnaty?"

"S tím si nedělej starosti. Hlavně udělej všechno podle plánu! Platí?"

Arthur hleděl na svého mladšího sourozence. On to nezvládne. Oni to nezvládnou. Chytí je a popraví za pokus o vraždu královny. Pamatoval si ještě William na slib, který dal matce? Oba slíbili, že se vrátí domů. K ní.
Arthur přikývl.

"Výborně! Tak do toho! Odlákej je bratříčku. Dokážeme to!"

Arthur se dlouze nadechl a zamířil k bráně. Byli tři. Tři vojáci s tudorovskou růží na místě, kde bylo srdce. U pasu měli meč a na hlavě tvrdou přilbici. Stáli v hloučku a něco si spolu povídali. Dlouhá kopí byla opřená o stěny. Arthur byl stále schovaný ve tmě, ale každou chvíli už vystoupí na okruh světla, který poskytovaly dvě louče pověšené na zdi. Will měl všechno vymyšlené. Jen v této části plánu bylo jen: odlákej je. Jak to má udělat, se jeho drahý bratr nezmínil. Asi je na čase malinko zaimprovizovat.
Překročil hranici světla a tmy.

"Promiňte pánové!"

Vojáci ztichli a otočili se na nově příchozího. Arthurovy oči si je bedlivě prohlížely, hledajíce jakoukoli slabinu.