Kočičí válečníci: Příběh domácího mazlíčka

První setkání

°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°

??? Pohled

Byl teplý letní večer. Slunce už pomalu zapadalo.

Na plotě seděla černobílá, strakatá kočka s tyrkysovýma očima. Kolem krku jí vysela rolnička, s níž si pohrával vítr.

Jak tam tak seděla, začalo se stmívat a vzduch chládl.

Zírala na sousední zahradu. Vypadalo to, jakoby na něco čekala. Upřeně hleděla na dvířka pro kočky.

Najednou se otevřely a ven vyšla bílá kočka s dlouhou srstí a žlutohnědýma očima.

Strakatá kočka hned pozdravila svou sousedku: „Ahoj, Vločko."

„Ahoj, Modroočko," řekla Vločka.

„No, já nevím jak ty, ale šla bych už vzbudit Hvězdičku."

„Hmmm.. tak já jdu s tebou."

Seskočily z plotu na trávu pod nimi a seběhly na písčitou cestu. Rozběhly se po ní, minuly pár domů a zastavily se až u velikého dubu. Vyskočily na plot, co stál vedle dubu, a potichu přišly ke kočičím dvířkům.

Modroočka se opatrně protáhla dvířky a proklouzla do kuchyně, kde měla Hvězdička pelíšek. Opatrně do ní dloubla čumáčkem a Hvězdička trošku pohla packou. Šťouchla do ní ještě jednou.

Hvězdička pomalu otevřela oči, a když spatřila Modroočku, lekla se a hlasitě mňoukla.

„Ššš... to jsem jenom já," zašeptala Modroočka. Najednou se rozsvítilo světlo v druhé místnosti. Modroočka rychle popadla Hvězdičku a procpala ji ven. Potom se sama prodrala dvířky a dopadla do zelené trávy.

Už se ani neohlížely a rychle přelezly plot, jinak by viděly, že je pozoruju ze střechy.

Roztáhl jsem křídla a sledoval je až k lesu. Zastavily se u vysokých stromů a prohlížely si krásné smrky. Z výšky jsem zahlédl blížící se hlídku ohnivého klanu. Chtěl jsem je varovat, ale to bych se prozradil, a tak jsem si sedl na špičku stromu a čekal, co se stane.

Uslyšel jsem zašustění v keři. Vypadá to, že si toho ani jedna z tří koček nevšimla. Chvíli bylo ticho. Potom to v keři zašustilo znovu a vyběhl z něj modrobílý kocour s utrženým uchem a jizvami na zádech. Modroočka a Hvězdička strnuly leknutím na místě a Vločka se rozběhla pryč.

Modrooččin pohled

Modrobílý kocour skočil po Vločce a přitiskl jí břichem k zemi. Hvězdička se jí rozběhla na pomoc a já zpozorněla, protože jsem v korunách stromů zaslechla nějaký šelest.

Zaměřila jsem na špičku vysokého smrku, a nad mou hlavou z něho vzlétl velký černý havran. Najednou jsem uslyšela něco za mými zády, a když jsem se otočila, skočil na mě trojbarevný kocour.

Zavřela jsem oči a čekala, co udělá. Po chvíli jsem pomalu otevřela jedno oko, abych se ujistila, jestli už je pryč, ale on stál pořád nade mnou a hleděl mi do očí. Z jeho výrazu jsem zkusila vyčíst nějaké pocity, ale nic... jeho pohled byl zvláštní. V jeho očích bylo jen prázdno. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli. Potom nás ale vyrušil vřískot.

Otočila jsem se tím směrem, a viděla Hvězdičku a Vločku, jak se snaží vykroutit dvěma kocourům. V tu chvíli jsem si uvědomila, že strakatý kocour povolil stisk, tak jsem na nic nečekala a vykroutila se mu.

Uslyšela jsem ale zakrákání, tak jsem vzhlédla vzhůru, a tam nad námi kroužil ten havran. Dva kocouři se za ním podívali a povolili pevné sevření, takže holky vyskočily na tlapky a pádily pryč. Já se rozběhla také. Ještě jsem za sebou slyšela:

"Příště nelezte na naše území, jinak to s vámi dopadne hůř!"
Ani jsem se nerozloučila s Hvězdičkou, a běžela rovnou domů. Už byla stejně tma.

~~~

Tu noc jsem pořád nemohla přestat myslet na to, co se dnes stalo, a proč mi ten hnědo zrzavou bílý kocour nic neudělal. Ale byl moc hezký. Moc....