Kočičí válečníci: Příběh domácího mazlíčka

Černé perutě

°•°•°•°•°•°•°•°•°•°•°

Javorův pohled

Otevřel jsem pomalu oči a protáhl se. Když jsem se lehce probral rozhlédl jsem se po doupěti ale nikdo už tu nebyl.

Rychle jsem vyšel ven a nadechl se čerstvého vzduchu.

Když jsem se podíval na oblohu, zjistil jsem že slunce už je vysoko a já musím jít na lov s Modřencem.

Běžel jsem doprostřed mýtiny, rozhlédl se na všechny strany až jsem spatřil modrobílého kocoura.

Seděl pod velkým smrkem stojícím u doupěte velitele, s Dvojocaskou. Rozběhl jsem se za nimi.

„Modřenče, Dvojocasko !!" Zavolal jsem.

Oba se na mě otočili. „Jé ahoj Javore !" Řekl Modřenec.

„Co potřebuješ ?" Zeptala se Dvojocaska.

„No jen... jestli by jste nešli na lov. Mám dnes jeden na starost." Řekl jsem vesele.

Modřenec se na mě pobaveně podíval." Javore, lov měl být za úsvitu že?" Usmál se.
„Promiň Javore ale na lovu už jsme byli a teď máme na starost hlídku."

Dvojocaska se zasmál a řekla. " Myslím si že nevadí když jsi zaspal."

"A-ale mohli jste mě aspoň vzbudit." Začervenal jsem se. Bylo mi docela trapně.

"No tak promiň Javore ale když ty jsi tak hezky spinkal a mě se tě nechtělo budit. Řekl modřenec tu nejhloupější výmluvu co ho mohla napadnout.

Ne jenom byl línej. Pomyslel jsem si a zase jsem měl na tváři úsměv.

„No dobře tak já půjdu sám. Ahoj!" Zavolal jsem na ně a svižně se vydal k tunelu.

• • • •

Vlezl jsem bránou ven a přede mnou se rozprostřel veliký les rozdělený mezi čtyři kočičí klany.

Nasál jsem vlhký lesní vzduch a rozhlédl se po lese.

Pramínky odpoledního slunce dopadaly na listy a odrážely se od lesklých slídových kamínků.

Potichu jsem se rozběhl k hranicím s doupaty dvounožců. Teď by tu neměla být žádná hlídka a budu tu mít klid na lov.

Při představě pořádně tučné myši jsem se olízl. Slunce už je přeci jen vysoko. A já neměl na jídlo čas.

Nejdříve nalovím pro klan a pak se nasytím. Řekl jsem si a vydal se na cestu lesem.

Zastavil jsem se u pěti listnatých buků. Bývá tu obvykle hodně zvířat kvůli semínkům padajícím z velkých stromů.

Pootevřel jsem tlamičku a nasál pachy lesa. Ucítil jsem malého hlodavce přímo přede mnou.

Stoupl jsem si proti větru aby necítil můj pach a pomalu se přibližoval k borůvčí kde si myška bezstarostně cpala modré bobulky do tlamičky.

Najednou se ozval skřehotavý zvuk a šustot černého lesklého peří. Myška zpozorněla upustila borůvky co držela v packách a zalezla do keře ještě dál.

Byl jsem naštvaný ale nemohl jsem se pohnout ani o píď jelikož mi nesmí utéct.

Oddechl jsem si. Ten hloupý pták ji naštěstí neodehnal.