Ohnivá růže

Kapitola první

Dříve tu byl klid. Mořská hladina nebyla rozprouděná tak, jako je dnes. Nebe nad ní bylo zatažené, žádné paprsky neprostupovaly vodou. Vítr foukal stále více a více. Ryby proplouvaly; nikoliv klidně, ale rozrušeně. I ony poznaly, že se něco děje. Něco špatného. Celý podmořský svět vypadal, jako by něco přicházelo. A brzy poznaly, že to něco opravdu přichází.

Na náměstí byl nevšední ruch. Ano, měli strach. Vyčkávali, až král přijde s konečnou zprávou. Báli se, že nebude šťastná. A báli se právoplatně, ale v tu dobu ani jeden z nich netušil, že mají pravdu.

Uvnitř sídla bylo neméně rušno. Panovník se připravoval, jak jim to jen říct. Jak říct, že už nemůže moc dlouho vládnout. Že už na to nemá dostatečné zdraví a věk. Dnes ráno mu lékař oznámil, že příčinou nejspíše bude znečištění oceánů od plastů, které ničí nejen ryby, ale i je, mořský lid. Jejich splodiny ohrožují chod jeho organismu. Mohou za to samozřejmě lidé. Proti nim celá jejich rasa vůči nim vede už předlouhé rozepře. Jen pár lidských jedinců o jejich existenci ví. A to jsou jejich zvědové.

Před více než třemi staletími se o jejich existenci dozvěděl jeden ze španělských králů. Chtěl získat jejich bohatství, které měli ze vzácných kovů ukrávajících se v hlubinách. Bohužel pro mořský lid, který nebyl vyzbrojen a připraven na boj, to skončilo špatně. Téměř vymřeli. A to by byla převeliká ztráta pro mořský svět.

„Pane?" Přerušil ho ze zamýšlení jeho blízký poradce. Ani si nevšiml, že připlul.

„Omlouvám se, pouze jsem se zamyslel. Kolik mám času?" Zeptal se a doufal, že má ještě pár chvil na zamyšlení. Musí vymyslet, jak to zformulovat. Jak to říct, aby se nestrachovali, i když by měli.

„Přibližně pět minut, pospěšte si..." s těmito slovy opět zavřel dveře a nechal tam krále samotného.

Král se zhluboka nadechl. Doplul si pro svůj obrovitý trojzubec, který dělal právě jím vládcem moří a zastavil se přede dveřmi. Zavřel oči, přemýšlel.

Po chvilce ho přerušila jeho dcera. Možná následnice trůnu. Švihla svým tyrkysovým ocasem nešikovně do vázy s korály a následně se snažila svou větrnou magií, kterou získala jako jediná ze svých sester, odfouknout střepy a kousky korálů pryč.

„Tati?" zeptala se ho, zatímco ho pohladila po rameni. „To zvládneš, my ti věříme."

„Nevím, zda jsem na to připraven. Bojím se, kdo bude dalším následníkem. Snad ty? Nebo snad Reif, syn Marinuse? Či Murray, syn Tada?" Protřel si dlaní oči a opřel se o trojzubec.

„Nemysli na to, tati, nějak se to vyvine," konějšila ho dcera.

„A jak podle tebe? Já už nemůžu vládnout a ty to sama víš. Vůbec nevím, do čích rukou dám svoje místo, svůj lid. Obávám se, že ten člověk to nezvládne," vyšel se svými obavami na povrch.

„Tati..." povzdechla si. V tu chvíli se otevřely dveře a z nich vyplul poradce.

„Pane, je čas," oznámil mu.

Vládce pouze kývnul, uchopil pevně trojzubec a sebevědomě vyplul na vyvýšené místo před celý svůj lid. A že jich málo opravdu nebylo. Po jeho boku se uvelebily jeho dcery s jeho manželkou. Podíval se po nich, všechny se na něj usmáli a to mu dodalo odhodlání.

Lid si pomalu začal všímat, že jejich vůdce přišel. Pomalu utichalo štěbetání. Koukali na něj s nedočkavostí, která jim vyzařovala z očí.

„Ehm," odkašlal si. „Jistě všichni víte, proč tu dnes jsem, proč mám právě dnes svůj projev. Není žádný významný den, který by byl potřeba oslavovat či si připomínat. Dnes tu jsem kvůli něčemu jinému."