Diamond Isle

prolog

Pohled Rikki

„Konečně," vydechla jsem a natáhla jsem se do písku. „Volný den."

„Není volno," zabručela Carol a posadila se vedle mě. „Ostatní ještě trénují."

„Možná," odpověděla jsem a zavřela jsem oči, „ale pro nás volno je. Nekaž mi to, prosím."

„Vždyť jsem nic neřekla," bránila se Carol, ale už jsem ji skoro neposlouchala. Slunce mě hřálo po celém těle a písek pode mnou byl z rána ještě studený. Dokonalá kombinace.

Slyšela jsem, jak se Carol posadila vedle mě, a pak jsme obě poslouchaly jezero. Nikdy už jsem se nechtěla zvednout, ani na trénink, ani k ničemu dalšímu.

Ani jsem nevěděla, jak dlouho to bylo, než se od hotelu ozvaly hlasy skupin trénujících vodu. Posadila jsem se a snažila jsem se na ně dohlédnout, nic kromě barevných hýbajících se skvrn jsem ale neviděla. Carol ležela otočená zády ke mně, ale poznala jsem, že spí.

Neubránila jsem se úsměvu a doběhla jsem k jezeru. Nabrala jsem si plné dlaně, co nejrychleji a nejtišeji jsem se vrátila k ní a vylila jsem jí vodu na břicho.

Carol zaklela a prudce se posadila, ale když mě uviděla, usmála se. „Díky za budíček," řekla a mrkala proti slunci. „Co se stalo?"

„Ostatní už taky skončili," ukázala jsem k hotelu. „Nemáš hlad?"

„Vlastně ani ne," zamumlala po krátkém zamyšlení. „Ale jestli máš ty, tak půjdu taky. Nechce se mi zůstávat tady sama."

„Bojíš se, že by tě něco sežralo, kdybych tě nehlídala?" dobírala jsem si jí, ale Carol jen zavrtěla hlavou, vstala a oprášila se.

„Ne, spíš si myslím, že kdybychom tu usnuly obě, nikdo by si toho nevšiml. A pojď, než si to zase rozmyslím."

Vyrazily jsme příjemným tempem po pláži. Slunce pořád hřálo, i když ho teď zastíraly stromy, a písek byl mnohem teplejší. Brzo bude oběd, uvědomila jsem si. Takže jsem vážně taky usnula.

Carol se zastavila pár metrů od hotelu. Obrátila se ke mně se zářivým úsměvem a prohlásila: „Chceš se mnou dneska na něco koukat?"

„Jasně," přikývla jsem. „Zuzi a Elie nechtějí?"

„Neptala jsem se jich," přiznala Carol. „Ale jestli chceš, zeptám se."

„Mohli bychom na něco koukat všichni," napadlo mě. „Možná přemluvíme Xeniu, aby nám půjčila svůj počítač. Viděla jsi, kolik tam má věcí? Nemuseli bychom ani nic stahovat."

Carol jen přikývla. „Ale budeme se muset zeptat co nejrychleji," hlesla a přidala do kroku. „Tak pojď, ať stihneme oběd."

Hotelová jídelna nebyla moc prostorná, ale nám těch pár kulatých stolků stačilo. Naskládala jsem si na tácek pečivo a talíř s omáčkou a rozhlédla jsem se, kde je dnes místo. Většina židlí už byla obsazená, ale všimla jsem si Elie, která nám mávala od svého stolu.

Posadila jsem se vedle ní a Carol se k nám za chvíli přidala. Kromě nás u stolu seděla i Dana, která ale ani nevzhlédla od mobilu, dokud jí Elie nepoklepala po rameni.

„Co tam máš tak zajímavýho?" zeptala se a snažila se nahlédnout na displej. Dana ho s protočením očí schovala, ale pak se k nám obrátila s nadšeným výrazem.

„Vychází nová série Deníků superhrdinů! Ještě jsem nedočetla komix, ale vypadá to, že toho dost změnili, takže to nevadí..."

Carol pomalu přikývla. „Jasně," zamumlala tak, že mi bylo jasné, že ji seriál buď nezajímá, nebo ničemu nerozumí. Dana si toho ale podle všeho nevšímala. Znovu přilepila oči k mobilu a dál se usmívala.

„Můžu sedět u vás?" ozvala se nad námi Zoe. Přikývla jsem a trochu jsem se odsunula, aby měla u stolu místo. Dosedla na židli a zakousla se do housky.

„Jak šel trénink?" zeptala se s pohledem upřeným na mě a Carol.

„Dobře," odpověděla jsem a také jsem se dala do jídla. „Povedlo se mi vytvořit malou uzavřenou kouli z větru. A na příští si máme svázat vlasy, půjdeme někam dál, kde hodně fouká, budeme muset vidět."

„Chápu," zasmála se Zoe. „Co oheň?"

Zapátrala jsem v paměti po včerejší výpravě na místo, kde jsme po sobě mohli vrhat ohnivé koule bez strachu, že zasáhneme cokoliv chráněného. „Taky šel," řekla jsem, „i když pořád neumím moc mířit. Ale Annie s ožehnutýma vlasama vypadá stejně líp."

Elie se rozesmála. „My se Samanthou půjdeme dneska asi zase do lesa," přidala se. „Předevčírem nám ukazovala, jak zvětšit cokoliv na co sáhneme, ale mně to pořád ještě nejde... Jsem z naší skupiny nejhorší," přiznala s pohledem upřeným do talíře.

„To jenom proto, že máš konfliktní živly," snažila se ji utěšit Zoe, ale Carol vedle mě vyhrkla:

„Já mám jenom vzduch a taky mi nic nejde."

„I to je dost těžký," usmála se na ni Zoe. „Jsem si jistá, že až jednou získáš všechny svoje schopnosti, budeš nezastavitelná."

Carol jen beze slova dloubla vidličkou do svého masa. Rychle jsem se pokusila odvést od ní pozornost.

„Dano, co si myslíš o trénování ty?"

„Hm?" Vzhlédla, ale měla jsem pocit, že se na mě pořádně nedívá. „Co?"

„Trénink," zopakovala jsem. „Jak ti jde?"

„Dobrý, asi," hlesla, „i když bych stejně byla radši, kdyby mě učila Kate. Víš o ní vlastně něco?" otočila hlavu k Zoe.

„Bohužel ne," povzdechla si, „ale měla by být v pořádku. Rozhodně ne připravená na učení někoho jiného, ale v pořádku. Zatím zůstává v restauraci u Rivanthy a Hellen."

„A jak se má Fildon?" ozvala se Carol, očividně vděčná, že už nemluvíme o ní. Zoe se pousmála.

„Z toho, co jsem slyšela, je mu skvěle. Už se naučil celkem dobře létat, i když bude ještě trvat, než se mu podaří dostat se z Aellbachu do Taliosu bez toho, aby cestou zneškodnil minimálně jednoho ptáka. Ale," nadechla se, „pořád nevím, co se vlastně stalo na tom táboře. Řeknete mi to?"

Vyměnily jsme si s Elie a Carol pohled. Věděla jsem, co si myslí. Kemp Aramond. Co se o něm dalo říct? Přijeli jsme, ztratila se Clarice, našla se Kate, našla se Clarice, Carlos nebyl Carlos, zachránili jsme Kate, zachránili jsme Carlose, zachránili jsme kemp a teď jsme tady. I když se toho za ty dva týdny stalo opravdu hodně, nenapadalo mě, jak bych to mohla shrnout.

„Nic co nevíš," odpověděla jsem nakonec. „Promiň... Taky v tom mám pořád zmatek."

„Nevadí," pokrčila rameny Zoe. „Zeptám se zítra všech na tréninku. Tak zatím!" Opatrně zvedla svůj teď už prázdný tácek a zamířila ke kuchyni.

Elie také vstala. „Já se půjdu připravit na sraz se Samanthou," oznámila nám a následovala Zoe. Dana ani nevzhlédla od mobilu, jen jí krátce zamávala.

„Tak co?" zeptala se Carol. „Mám jít za Xenií zeptat se o tom počítači?"

Přikývla jsem a strčila jsem si poslední zbytek pečiva do kapsy. „Tak jdeme, ať ji ještě stihneme."