Dcery z drátků a šroubů

Probouzení

Probírám se, v kovové cele. Točí se mi hlava, jak ještě nikdy. Celá omámená se zvednu na rozklepané nohy. Kde je Liv? Kde je?

,, Liv!"řvu

,, Liv" probadám v panický pláč. Přece ji nemohli zabít žádné pravidlo jsme neporušili.

,, Liv!" řvu, i když už vůbec nemám sílu v hlase. Ne, pomalinku se hroutím na zem. Asi po půl hodině, co se valím na zemi a řvu v cele se otevřou dveře. Vstoupí do nich strážce.

,, Vaše jméno slečno?" k čemu tomu hajzlovi je moje jméno?! No vypovídat se mu tady fakt nehodlám
,, Držte hubu magore! A mé jméno vás nemusí zajímat! Nejdřív chci vědět kde je Liv a pak se tu s váma teprve začnu vybavovat!"
Strážce na mě čumí jako bych ho svým hereckým výkonem moc nepřekvapila.
,, Říkali mi, že se budete vzbouřet slečno! Ale myslím, že zde podmínky pro jednání budu dávat já ne vy! Laskavě mi řekněte své jméno nebo tu vaši kamarádku nikdy neuvidíte." mluvil naprosto klidně. Jen poslední větu na mě zařval jako bych ho už nudila.
,, POKUD si myslíte, že já tu budu mlet to, co vy chcete tak to ani omylem! Já vám své jméno říkat nemusím!" on zatím mluvil klidně zato já na něj řvala jako by mě vraždili. Strážce se na mě podíval jako bych mu už nedávala na výběr. Začne trochu příkře, asi abych se uklidnila.
,, Slečinko pokud mi neřekneš -"
,, Kdo vám řekl, že si se mnou můžete tykat! Hajzle jeden!" najednou strážce udělá něco co jsem nečekala. Vytáhne Liv starý řetízek, co jsem jí dala před čtyřmi lety. Ona ho nikdy nenechává o samotě. Musí mít i ji. Najednou mnou projede husina a ztuhne mi krev žilách. Strážce to ne mě zjevně pozná.
,, Řekneš mi to jméno dráhá?"
,, Liv do toho prosím netahejte. Ona si to nezaslouží..."
,, MLUV! "zařve strašnou silou až ztuhnu.
,, Miriam" zjevně není mou odpovědí nadšen.
,, A dál? " snaží se být trpělivý, ale nejde mu to a z jeho hlasu jde cítit faleš. To už nevydržím a sesřvu ho!
,, Jak mám vědět dal, když jsem jedna ze sta a v té vaší zasrané společnosti ani nevím kdo jsem! Vy hajzle, sketo, nesnáším vás. Ale běda pokud něco uděláte Liv! To vás zabiju všechny!" strážce mi vezme ruku a načte z čipu v mojí kůži moje" právé" jméno.
,, Řekněte mi jak se jmenuju..."
,, Ne! Jsi Miriam ne? "
,, Hajzle jeden... Lauren by vám řekla, co jste! Ale já se zde nebudu strapňovat!"
,, Máte pravdu slečno VY jste se tu před kamerami strapnila už dost! "
To mě odrovnalo. Že jsem tak naštvaná, že zavřískám ještě víc! Až mě musí chytit okolo ramen.
Po asi půl minutě, si připadám jako bych se s ním prala hodinu. Došlo mu asi, že já se jen tak nedám. Ha, konečně mu došlo, že na MĚ si nikdo dovolovat nebude.
Posadili mě do temné místnosti se stolem a dvěma židlemi. Na jednu posadil logicky mě.
,, Jako, že byste se PANE obtěžoval mi tu židli podle etikety odsunout to jako ne?! " Zakoulí svýma tmavýma očima a mě pomalu docházelo, že už ho mé kecy musí pěkně štvát. Nemá si začínat, pak bych ho nechala.
,, Drž už tu tvou nevymáchanou hubu a seďni!" zařval na mě tak, že jsem málem nadskočila.
,, To už snad nemyslíte vážně. Tykání nabízí dáma. Sice mě to učili v šesti letech, ale stále si to pamatuju." zasyčím a věnuju mu úsměv. Než se však posadím ještě tichounce řeknu:,, No vy byste se tu etiketu ani nenaučil..." na to už radši nereaguje. Dobře mu tak.

Myslela jsem, že mě chlápek, co mě tam dotáhl bude i vyslíchat. K mému zjištění tam přišla slečna. Mohla být tak o deset let starší než já. Pohodila blond nažehlenými vlasy a býlém kostýmku přede mě předstoupila. Už se chtěla posadit, ale mé nevymáchané puse to nedalo, aby se nevyjádřila.

,,To mě mělo jako ohromit?" zeptám se jí a nezapomenu povytáhnout obočí.

,,Jako bych tu mluvila s tvojí drahou sestřičkou. Obě dvě na to, že jste více méně z kovu máte prořízlou pusu jak něco..." to už mi nedá. Nechci, aby do toho tahala Lauren, Liv, ani kohokoliv. ,,Mohla byste být tak laskavá a mé přátele si držet od těla?! Oni vám nic neudělali, tak proč je máte potřebu trestat?!" ta strašná ženská se jen samolibě usmála. ,,Úplně ale úplně, jako přes kopírák. Jo a ta cetka toho tvého robůtka ti bude vydáná až budeš spolupracovat-" tuhle větu ji ani nehodlám doříct. Pche robůtka. Tak to se jí teda nepovedlo. ,,ONA ZA TO NEMŮŽE! ZA TO MŮŽOU GENY! LASKAVĚ JI NECHTE!" paní to zjevně nijak z míry nevyvede. Začne se mě ptát dál, jakoby nic. Za to ten chlápek, co mě sem přivedl a nyní stál opodál vypadal, že už na mě za chvíli naletí. ,,Takže Miriam-"

,,Jak víte jak se jmenuju?!" už protáčí oči i ona.

,,MIRIAM, co se tam vlastně stalo?" zvedla trochu hlas, jakoby už ztrácela trpělivost. Upřímně ani se jí nedivím.

,,Je mi líto. Drby nedonáším..." řeknu a pokrčím rameny. Netušila jsem, že ten strážce se pomalinku připlížil za mnou. Chytnul mě pod krkek. Zamával mi přívěskem před očima a tichounce řekl.

,,Buď budeš mluvit, nebo se již s tou svojí přítelkyní nikdy nesetkáš. Rozuměla jsi mi zlatíčko?" najednou mi dojde, že to co se zde odehrává již není sranda.

,,Musela jsem se zastat Liv. Ti dva blbci ji uráželi. Musela jsem....Víte, ona si toto nezaslouží. Je jako anděl strážný. Nemá snad zápornou emoci a oni na ni takto házeli špínu."

,,Jistě, jistě Miriam prostě vždycky musí zachránit situaci...Jistě naše superžena." žena nezapomněla přidat slušnou dávku sarkasmu. Pche. Tohle teda říkat nemusela.
,, Ty vaše kecy jste si mohla odpustit. " vyzdvyhla jsem jemně jedno obočí, aby bylo jasno, kdo tady vede.
,, Slečno Miro-"
,, Mira jen pro přátele. To vy rozhodně nejste... "nenápadně si u ní odfrknu.
,, Miriam... Vy jsi vaše kecy odpusťte snažím se vám pomoci."
,, No zrovna VY určitě. "
,, Ten sarkasmus si nechte..."

Byla jsem tam hodiny a stále jen ženě rozdávala rozumy než mě poslali zpět do mé cely. Postarší strážče mě jako minule vedl. Už jsem se tak nudila, že jsem se pokusila i S NÍM zapříst rozhovor. Nebudu vám lhát docela mě překvapil.

,,Vy jste znal Lauren?"

,,Až moc dobře Miriam." jasně všichni si mě tady oslovujte jménem v pohodě úplně...

,,Kdo vám dovolil mi říkat Miriam?!"

,,Slečno M mezi námi, kdo zde má větší postavení. Vy či já?"

,,Samozřejmně, že JÁ!" zařvu na něj.

,, Lauren také musela všechny zachránit, ale tak moc jako ty teda hubu prořízlou neměla."

,,Vážně jste ji znal?" strážce odemě na chvíli odvrátil pohled. Došlo mi, že schválně náš rozhovor protahuje, tím že chodí delšími uličkami k mé cele.

,, Řekl jsem ti, že až moc dobře..."odsekl mi.

,,Prosím, řekněte mi o ní více. Byla to má sestra a když jsem byla mainká odvezli ji do této části města."

,,Miriam...Já vím, co je to bolest a je s tvou sestrou až moc dobře protkaná..."

,,COŽE?! Žije Lauren vůbec? "

,,Jistěžě ano..."
,,Ona je mezi námi? KDE SAKRA MLUVTE?!" Vykřiknu zoufale a mlátím hlavou o cely, které míjíme. Miro musíš se soustředit, Lauren možná žije... Ale jak kde? Co když dostává drogy...Co když lže...
,,Já vám ale nemusím věřit!" Trhne sebou jak uslyší můj pištivý hlas. Do očí se mi derou slzy, chci ji vidět, co když lže? Zastaví se otevře celu a vhodí mě do ní. Neee já tu nechci být sama. Propuknut v histerický pláč! Chci slyšet jen něčí hlas.
,,Nenechavej mě tu samotnou prosím! Prosím!"
,,Máš úplně stejné oči jako tvoje Sestra."
,,Jaká?" hltám slzy, než však neco řeknu zabouchne celu a odejde jen, co doznívání kroky propuknu v ještě horší pláč. Až si nakonec připadám jako malatný lísteček, co dopadá do louže před naším domem.

V trávě v louce stojí dvě holcicky, jedna maličká a jedna vysoká obě bezstarostně myslí na oblaka...
,,Holky večeře! Nelitejte před tím domem!" Řve matka
,,Ano, mami!"
,,Miro počkej, strašně mě bolí hlava, motá se..." nohy se zastaví a já se ustaraně podívám na svou sestru
,,Lauren maminka volala."
,,Ale já to nezvládnu!"
,,Máš úplně rudé ruce! Mami tati! Lauren!"
,,Nebreč zlatíčko..." 
,,Lauren, kde jsou?"
,,Lauren, neopouštěj mě, prosím..."

V hysterickém breku uslysim strážce. Přichází potichu, ale jeho kroky jsou až moc dominantní. Bojím se ho...moc se ho bojím. Když přijde k cele upreně se mi podívá do očí.
,,Mas úplně stejně barevné oči jako Lauren."
,,Jsme sestry, co očekáváte. "
,,Očekával bych od vás trochu úcty, když už se vás snažím zachránit"
,,COŽE?!" Nemůžu uvěřit svým uším, proč by mě chtěl zachránit? Zrovna on... Otevře maličko celu, nevím zda je to chytak, ale za pokus nic nikdy nedám. Vyjdu, klepou jsem mi nohy připadám si jako postřelené zvíře. Ani se neudržím na nohou. Strážce mě musí podpirat.