Transformers crossed: Livermor

Kapitola 2.

Probudil mě šramot. Rychle jsem otevřel oči a podíval se ven.

Byl tam jeden z těch konů co mě unesli a nějaký malý tvor, který před ním utíkal. Nechápu, co to do mě vjelo, ale rozběhl jsem se k nim. Cítil jsem nutkání ochránit ten drobný organismus před tím odporným konem.

Odrazil jsem se od kamene a srazil toho kona k zemi. Rychle jsem se postavil mezi ně. „Ale, ale kohopak to tu máme? Není to naše zviřátko?" řekl slizkým hlasem ten kon a já jen zavrčel.

Zvedl se ze země a otřel ze sebe prach. „Proč chráníš toho červa?" podíval se na mě se vztekem a odporem v optikách. „Popravdě ani nevím, ale to je vedlejší." Řekl jsem klidně a vystartoval proti němu. Podle toho, jak stál jsem usoudil, že ho pravděpodobně bolí levá noha.

Na nic jsem nečekal a bodcem na konci ocasu ho do ní sekl. Bohužel se stihl částečně vyhnout a mě sekl přes celá záda svou čepelí. Sykl jsem bolestí a rychle se otočil čelem k němu. Moje optiky zíraly do hlavně blasteru, který se bleskově nabíjel.

Najednou jsme oba uslyšely rachot napravo od nás. Oba jsme se tam podívali a uviděli, jak se na nás řítí kamení. Ocasem jsem mu bleskově podrazil nohy a odskočil co nejrychleji pryč. Padající kusy skály mě jen tak tak minuly.

Podíval jsem se nahoru na skálu a tam stál ten drobný tvor, který mi zamával. Najednou zpoza kamenů vyletěla raketa a zasáhla mě přímo do hrudních plechů. Odhodilo mě to o několik metrů dál. Pomalu jsem se začal zvedat ze země, ale bolest v hrudi byla opravdu strašná. Mezitím co jsem se vzpamatovával, se ten kon vyhrabal zpoza kamení a zamířil přímo ke mně. Rychle jsem se vyhnul jeho čepeli, která mě měla zasáhnout přímo do krku.

Najednou se cosi ve mně přepnulo a já se bezmyšlenkovitě zakousl do jeho pravé nohy. Deceptikon zařval bolestí a padl na kolena. Já se mu zakousl přímo do hrdla a škubnutím přetrhl veškeré jeho kabely a trubky. Kon padl bezvládně k zemi a jeho optiky navždy vyhasly.

Konečně jsem se zase dokázal ovládat, a tak jsem se transformoval. Hned jak jsem to ale udělal, tak jsem padl k zemi a schoulil se tou bolestí do klubíčka. Držel jsem se křečovitě za hruď, ze které mi vytékal energon. No tak mysli. Hlavně v klidu. Sakra to bolí. Lékárnička. Kde je? Kámen. Jaký? Ten divně pokroucený! To vše mi proběhlo hlavou a já se začal soukat ke kamenu pod nímž jsem ukryl lékárničku v batohu, tedy aspoň doufám.

Konečně jsem se k němu doplazil a s námahou ho odvalil. Díky primusovi! Vytáhl jsem z jámy batoh a otevřel lékárničku. Vyndal jsem sérum na zástavu energonu a polil si jím hruď. Bolest to byla ukrutná.

Sedl jsem si a opřel se zády o skálu. Teprve teď jsem si všiml toho tvorečka, kvůli kterému jsem se pustil do boje.

Vystrašeně na mě hleděl zpoza kamene. Trochu jsem se k němu nahnul, ale on se evidentně lekla zacouval dozadu.

Začal něco říkat, ale ještě jsem si nestihl naskenovat zdejší řeč, tudíž jsem mu nerozuměl. Proskenoval jsem ho optikami a jeho jazyk se mi automaticky nahrál do databáze.

„To ne, určitě dostanu rakovinu, já umřu, proč jsem sem sakra lezl." kvílel ten tvor. „Já ti nijak neublížím, jen jsem si nahrál tvou řeč." uklidnil jsem ho.

„Co jsi zač?" zeptal se a zvědavě se na mě podíval. „Jsem autonomní robotický organismus z planety Cybertron." Řekl jsem klidným hlasem. On pootevřel ústa. „Páni." Vyklopil ze sebe.

„Kde se vlastně nacházíme? Co je to za planetu a v jakém jsme stellárním systému?" zeptal jsem se ho a on se na mě nechápavě podíval.

„Jsme na Zemi, v jižní Africe a co je to stelární systém?" řekl a já se plácl symbolicky do čela. „Hvězdný systém, kde je nějaká centrální hvězda , nebo jich může být i víc, ale princip je jasný ne?" řekl jsem s nadějí že to pochopil. „Aaaaaa, jasné, sluneční soustava." Řekl.

Zamyslel jsem se. Hmmmm to je ta s osmi hlavními planetami v sektoru Omega 6 podle Metorfova systému, pokud se nemýlím.

„Potřebuji tu modrou tekutinu, co ti tekla z hrudi." Vytrhl mě ten tvor z myšlenek. „Cože proč na co a co vlastně jsi za formu života, že dokážeš komunikovat řečí?" zamračil jsem se. Moje podezření, že je nebezpečný, stouplo.

Přišel ke mně blíž a začal vysvětlovat: „Potřebuji ji pro jednoho týpka, který mi výměnou za ni umožní dostat se k dědovi, který má určitě velké potíže. Jo a jsem člověk, v množným čísle se nazýváme lidé, jen abys nevymýšlel žádné zkomoleniny."

Na to jsem radši jen kývl a po chvíli váhání vyndal zpoza kamene svůj batoh, který jsem si dal na záda, do úložných prostorů ve stehnech jsem ukryl nalámané krystaly energonu a jako poslední jsem vytáhl baň ku s tekutým energonem. „Věnuji ti tuto nádobu s energonem, ale vím že by nebylo v tvých fyzických silách ji kamkoli dopravit, tak ti pomůžu a odnesu ti ji." Na tato slova se mu v očích oběvili jiskřičky a my se vydali na cestu skalami.

„Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Antony Smith, ale říkej mi Tony." Podíval se na mě. Já mu pohled opětoval a pak se podíval na nebe které pomalu modralo za probouzejícího se Slunce. „Jmenu ji se Livermor."