Tajemství myslánky

Prolog - Fleamont Potter

1. září 1971, Nádraží Kings Cross, Londýn - Velká Británie

„Těšíš se?" zeptal se otec, který pozoroval syna ve zpětném zrcátku. Tmavovlasý chlapec, jehož vlasy se kroutily všemi směry a také trčely do všech světových stran, seděl poněkud zakřiknutě. A přestože ještě toho rána byl první na nohou a nedočkavostí div nekřičel, nyní byl jako vyměněný. Chvilku trvalo, než se vzpamatoval a uvědomil si, že slova patřila jemu. Nervozita, která se vplížila do jeho hlavy, rostla s každým kilometrem, se kterým se přiblížili k nástupišti King's Cross.

„Těším," přikývl.

„Ale?" nabádal ho otec.

„Ale jsem nervózní."

Otec se nad tím musel pousmát. Už dávno zapomněl, jak sám byl vyděšený z prvního školního dne. Snad všichni čarodějové a čarodějky se do Bradavic těšili, přesto se před dětmi otevírala brána do neznáma. Mohli o škole slyšet od rodičů, starších sourozenců nebo si o ní dokonce přečíst. Pravda byla však takové, že nikdo a nic je nemohlo připravit na to, jaká škola ve skutečnosti bude.

„To je v pořádku," vydechl klidně, zatímco našel volné parkovací místo a zastavil auto. Zatáhl ruční brzdu a otočil se na sedačce tak, aby na syna viděl. Možná nebylo obvyklé pro kouzelníky, aby vlastnili obyčejná mudlovská auta, Fleamont Potter je však miloval. Auta byla jako láska na první pohled, a tak důmyslně vymyšlený stroj zkrátka vlastnit musel.

„Každý je poprvé nervózní. Přeci jen na dlouhých deset měsíců budeš mimo domov. Čeká tě spoustu nových věcí, ale chceš něco vědět, Jimi?" povytáhl obočí při otázce a přitom samovolně pozvedly i koutky úst.

„Bradavice jsou to vůbec nejhezčí místo. Já tam poznal tvou matku, našel tam spoustu přátel a zažil věci, na které moc rád vzpomínám. Jimi, ty jsi kluk, který se tam zkrátka neztratí. Jsi synem svého otce a já jsem na tebe moc hrdý. Buď přesně takový jaký jsi a nic tím nemůžeš zkazit. Najdi si tam přátele a už nikdy nebudeš sám. Přátelství, které tam získáš, totiž trvají celý život." Na závěr svých slov věnoval synkovi mrknutí. Pak ale již déle neotálel a z auta vystoupil. Vlak přeci jen odjíždí přesně v jedenáct a nemohli meškat. Vytáhl těžký kufr, který si měl Jimi s sebou brát. Požádal syna o zapůjčení vozíku, aby se jim kufr po nádraží lépe přemisťoval a za chvíli již kráčeli směrem k nástupišti.

James se skutečně těšil, ale jak tak kráčel k nástupišti 9 a ¾ svíral se mu žaludek. Nechával si vyprávět od otce i matky, jak vnímali své první dny. Nadšení se mísilo se strachem. Nejvíc ze všeho se bál, že si nenajde žádné kamarády. Bál se, že z nějakého důvodu nezapadne a bude se jen trápit. Kdo by chtěl celých deset měsíců trávit na místě, které se mu nelíbí? V koutku duše se modlil, aby seznamování bylo jednoduché. Jako jedináček zkrátka měl jisté pochyby. Vždy tu byl jen on a nikdo jiný. S rodinou bydlel na samém kraji města a nikdy si nechodil hrát ven s ostatními dětmi. Teď, když stál před sloupem, který nesl označení nástupišť 9 a 10, doufal, že nic z toho co udělá, nebude špatně. Ucítil stisk na rameni a zvedl tak pohled k otci.

„Neboj se," pocuchal mu otec vlasy. „Jestli se necítíš nejlépe, prostě se rozběhni. Zadrž dech a na poslední chvíli zavři oči. Uvidíš, najednou budeš v úplně jiném světě. Tam, kde jsou všichni jako ty a už žádný mudla. Krom toho, bude tam spoustu dalších holek a kluků, kteří nastupují do prvního ročníku. Nemusíš se bát, že by byli o něco málo vyděšení, než ty. Přesto věřím, že si první ročník užiješ. Je totiž nejhezčí. Vše je nové a teprve se s Bradavicemi budeš seznamovat. Zjistíš, které předměty tě baví, které učitele máš rád a jaký je Albus Brumbál. Nepochybuji o to, že si brzy najdeš kamarády. Chci, abys mi pak o tom všem napsal. O tom s kým jsi na pokoji, jak sis užil cestu a hlavně, do jaké koleje tě zařadili," klekl si před chlapce a položil mu ruku na srdce.

„Přesto vím, že půjdeš do Nebelvíru. Jak jsem již řekl, jsi syn svého otce. Máš to všechno nejen v hlavě, ale hlavně v srdci," vřele se na něj otec usmíval, než se opatrně postavil i přes bolavá kolena. Pevně syna sevřel v náruči, jakoby ho nechtěl ani pustit. Pak ale sám sebe napomenul, že musí synkovi dát prostor a nechat ho se otrkat. Nepatrně ho popostrčil, aby se konečně rozeběhl.

James se zadíval na sloup, který odděloval nástupiště devět a deset. Zhluboka se nadechl a rozběhl se proti kamenné zdi. Na poslední chvíli zavřel oči a skutečně. Prošel kouzelným portálem a objevil se na druhém, kouzelnickém nástupišti, kde na něho již čekal Bradavický expres. Netrvalo dlouho a za jeho zády se objevil otec, který mu chtěl dopomoci. Přeci nemohl jedenáctiletého kluka nechat zvládnout všechno sám a ani se nerozloučit.

Jakmile měl James uložený kufr na svém místě a otec mu ještě jednou vše podrobně vysvětlil, zbývalo už jen to, aby Jimi nasedl do vlaku a otce v Londýně zanechal. Dlouhých deset měsíců, kdy korespondenci mezi nimi budou zajišťovat už jen sovy. Ještě jednou objal pevně syna, se kterým se nerad loučil. James otcovo objetí pevně opětoval a chvilku zavřel oči. Nejistota se v něm hromadila, ale sám si chtěl dokázat, že je velký kluk a všechno zvládne. Odtáhl se a projel si prsty ve vlasech.

„Napíšu vám ještě večer, nejpozději zítra ráno," slíbil a upravil si brašnu na rameni. „Mám tě rád, tati," usmál se mile, než nastoupil do vlaku. Dostal se k prvnímu oknu a ještě otci zamával, než se vydal hledat volné kupé. Bude mnohem raději, pokud si k němu někdo přisedne, než aby se musel doprošovat. Nakonec se poštěstilo. Zapadl do prázdného kupéčka. Usadil se u okna a tašku položil vedle sebe. Zhluboka se nadechl a uvolněně padl do sedadla. „Tak Bradavice, James Potter se blíží," zasmál se pro sebe.