Deset dopisů

Dopis čtvrtý

Ráda bych Ti teď řekla něco mnohem víc od srdce než to všechno doposud.

Mám Tě ráda.

A neříkám to jen tak, protože se to říká. Mám Tě vážně ráda. Nikdy bych nečekala, že se tohle všechno seběhne tak strašně rychle a skoro perfektně, jak se to vlastně seběhlo.

Když jsme se viděli úplně poprvé, seděl jsi kousek od mého místa a do něčeho zaujatě koukal. Neměli jsme absolutně nic společné, přišlo mi hloupé se s Tebou začít jen tak bavit. Neznala jsem Tě, nevěděla jsem, co máš rád. Prostě jsi byl jen člověk, který seděl kousek od mého místa. To je všechno. Abych byla upřímná, líbil ses mi. Ale ne tím stylem, že bych po Tobě musela ihned vyjet. Jen jsi byl lepší průměr. Ale byl jsi roztomilý, když ses tam na něco soustředil.

Moje kamarádka o Tobě hodně mluvila. Něco jsi jí tam pár dní nazpět vysvětloval a dali jste se do řeči. Podle toho, co říkala, jsi docela milý a hodný člověk. Něco málo jsem se o Tobě dozvěděla z jejího vyprávění, zároveň jsem ale nechtěla poslouchat, protože jsem žárlila. Ano, dobrovolně uznávám, žárlila jsem. Ale chápej. Ona s Tebou mluvila, dokonce mluvila o Tobě a na mě ses ani nepodíval. Cítila jsem se dotčena! Ale když na to koukám zpětně; zaškrtila bych se. Jen se mi nelíbilo, že část Tvé pozornosti byla směřována jen pro ni.

Při našem druhém setkání jsi seděl přímo proti mně. Pokukoval jsi po mně. Vždy ses nenápadně díval do papírů, dělal si nějaké poznámky do mobilu a občas zvedl pohled na mě. Bylo to krásné, nebudu lhát. Líbilo se mi to.

Mohlo to být čtyři měsíce od našeho prvního setkání. Čtyři měsíce se mi líbíš a ještě jsme spolu neprohodili ani slovo. Ani. Jedno. Slovo. Až odpoledne stejného dne jsi mě pozdravil. Já se tehdy cítila znovu jako malá holčička, protože se celé moje já uvnitř úplně rozteklo.

Dnes ležím v Tvém obejmutí, Ty tiše oddechuješ, ponořený do říše snů, a já mám zavřené oči, palcem tě hladím po paži a užívám si sílu okamžiku. Lehce se zavrtíš, zaboříš mi obličej víc do vlasů, já se jen lehce pousměji a ještě víc se schoulím do Tvé náruče. Mé srdce zaplesá a já si uvědomím, že Tě mám ráda. A také chci, abys to věděl stejně dobře i Ty.

Možná už sis toho všiml. Když se máme sejít, jdu k Tobě s pohledem sklopeným k zemi a obličejem skrytým za pohupujícím se pramenem barevných vlasů. Stydím se. Mám Tě ráda, ale můj stud a rozpačitost ani po této době neopustili své místo.

Mám Tě ráda, mám Tě ráda, mám Tě ráda! Pamatuj si to, prosím.