Už jste byli v tom bodě kdy už nevíte co máte dělat?
Ano už většina z nás si tím prošla.
Deprese, řezání, drogy, pití, kouření a tak podobně
Někteří lidé: těm šťastnějším stačí si poslechnout pár písniček pobrečet si u nich a tim to skončí.
Ale pak jsou tu lidé kteří skočili stejně jako já.
Deprese a podobně.
To sem já Amanda Wood.
Z pohledu Amandy:
Je to tu zase. Stejné město,stejná adresa, Stejná léčebna, stejný lidé, stejný pokoj.
Ano sem tu zase. Včera kdy mě našli jak ležím na zemi plné krve a chlastu okolo odvezli mě sem. Nesnáším to tu.
Právě sedím na posteli na které sem byla už tolikrát. Vlastně teď tu sem po 6.
Kufry mam stále zabalený. Nechce se mi je vybalovat. Ale asi budu muset protože jen tak mě odsud nepustí.
Je to tu jako vězení. Nemáte dovolené vycházky (jedině tak po areálu s doprovodem), v pokoji je jen: stůl, židle, postel,skříň a koupelna.
Nemáme ani zrcadla nic takovýho.
Nutí mě tady jíst ale já nic nechci. Asi by vás zajímalo proč tu vlastně sem. Jak sem se sem dostala..
Začalo to když mi bylo 15. teď je mi 18.
Byla sem v ten večer na párty a užívala sem si atmosféru. Byla to jedna z mých prvních. V tu dobu sem měla kluka kterého sem nadevše milovala. Vzala bych si za něj i svůj život.
No šli jsme tancovat a v proudu lidu se mi ztratil z dohledu.
Prostě sem ho ztratila. Začala sem se motat a upadla sem do komatu. Byla sem v něm 5 dní. Už mi nedávali naděje. Ale já sem se probudila a žila dál.
O měsíc co sem přišla z nemocnice sem se dozvěděla že se za mnou nebyl podívat ani jednou. Vykašlal se na mě.
Tak sem tedy šla za nim. Otevřela sem dveře a on tam stál jen v boxerkách a vedle něj nějaká podivná holka. Samozdřejmně to byla kurva.
Cítila sem jak se mi oči plní slzami. Vzala sem poslední síly a dala mu facku.
Byla dost velká takže se jeho hlava obrátila na druhou stranu.
Rychle sem se rozeběhla pryč. V ten večer se to stalo. Odešla sem do baru. Kde sem se opila a zdrogovala. Nemohla sem dojít ani domu. Jeden chlap mi nabídl jestli bych nechtěla spát k se to u něj. Byla sem úplně mimo a přikývla sem. Tak se to stalo. Znásilnil mě..
Pak to už pokračovalo dál.. Dokážete si to představit. Zníčila sem si život. Úplně a nadobro.
No zpět do přítomnosti.
Začala sem si pomalu vybalovat věci z kufrů a dávat je na poličku.
Vynadala sem fotku své rodiny. Byli na ní všichni. Já, máma, táta a můj malý bratr Alex.
Je to jediná vzpomínka. Na ně. Po té nehodě sem se sbalila a odjela od nich co nejdál.. nechtěla sem jim dál ubližovat tim jak se níčím..
Uklidila sem si poslední kus oblečení a vešla do sprchy.
Sundala sem ze sebe všechno oblečení a dala ho do špíny. Udělala sem si drdol aby se mi nenamočily vlasy a vešla do sprchového koutu.
Zapla sem teplou vodu a užívala si ten pocit kdy mé starosti zmizely.
Pomalu sem se umyla a pak vyšla ze sprchy. Kolem svého teď už dost hubeného těla sem si obmotala osušku a vešla sem do pokoje.
Přišla sem ke skříni a vyndala si z ní spodní prádlo které sem si po té oblékla.
Bíle tílko bez potisku, kraťasy nad pás a k tomu hnědý pásek.
Tady se nemaluju, nemá to cenu. Stejně tu ani nemám zrcadlo. A bylo by to docela zajímavý se takhle malovat.
Vzala sem si svůj iphone a zapnula sem si písničky. Lehla sem si a jen přemýšlela nad tim co teď bude. Možná si mě vyzvedne nějaká dokonalá rodinka.
Nebo tu už skončim.
Z poslouchání mě vyrušilo klepání.
„dále“ řekla sem trochu otráveně a dveře se otevřely. Stál v nich psychiatr.
„Ahoj. Já sem-„ Byl přerušen
„Já vim kdo jste. Vy jste ten kdo si myslí že ví všechno nejlíp ale přesto ví úplný hovno a ty jeho sračky se naučil jen z učebnic. Je mi jasný kdo jste jste psychouš.“
Dořekla sem svůj proslov a on na mě koukal jen s otevřenou pusou. Asi mu to ještě nikdo neřekl do očí. Všichni si to myslí ale nic mu neřeknou. Ale já taková nejsem. Mám svůj názor.
„No tohle sem nechtěl říct ale to je jedno. Ano sem psychiatr. Budu ti tu pomáhat se vyrovnávat se vším co budeš potřebovat. Sem tu pro tebe vždy. 24 hodin denně. Ano? Jinak já se jmenuji Scoobyrood ale říkej mi Scooby“ (ano to jméno sem si vymyslela :D )
„no tak dobře, to je všechno?“ řekla sem při čemž sem měla jedno sluchátko v uchu.
„ano to je pro zatím vše“ dořekl a zavřel dveře. Konečně klid.
O měsíc později..
