-Cassidy-
Znovu sedím v poloprázdné místnosti,čekajíc na muže s maskou,který mě tu drží.Nechápu,důvod proč mě unesl.Vždycky,když se sním snažím mluvit on odejde včas než začnou mé otázky.Proč mi tohle dělá?Proč mě drží v místnosti,která má jedno okno s mřížemi,jednu postel a skříň?Je to tu doopravdy frustrující,nikdy nevíte kdy přijde a jakou má náladu.Vždycky musíte být milý a neodmlouvat,což je pro mě problém.Nemám ráda,když mi lidé říkají co mám a nemám dělat.Chytla jsem konec rukávu svého bílého svetru a začala si sním hrát.Zakousla jsem se do rtů abych potlačila slzy.Nechci brečet,chci aby věděl,že mi je jedno jak dlouho mě tu bude držet protože já mu nemíním dát to co on chce.Chce moje tělo a lásku.Říká,že mě miluje a tohle je pro mé dobro.Blbosti,kdyby mě 'miloval nedržel by mě tu.Dveře od mého pokoje se otevřeli a dovnitř vlezl on,na obličeji měl pozlacenou masku,která mu zakrývala celý obličej.Odvrátila jsem od něj pohled,byl děsivý.Vždycky jsem se bála klaunů a lidí s maskami,byla to zvláštní fóbie,kterou trpím snad už od narození.
'Dobré ráno,Cassidy.'Jeho hlas mi byl povědomí,netušila jsem odkud.Neodpovídala jsem mu,nechci odpovídat muži,který mě tu drží proti mé vůli.Chytil mou bradu mezi své prsty,nechtěné zachvění proběhlo mým tělem.Proč takhle reaguji na jeho dotek?Sedl si vedle mě na postel a pohladil mě po tváři.
'Bojím se Tě.'Zašeptala jsem,zastavil hlazení mé tváře ale stále nechal položenou svou ruku na mé tváři.
'Neublížím ti.'Zamumlal.
'To není o Tobě..jen mám strach z lidí s maskami.'Hrála jsem si se svými prsty ve svém loně.
'Já vím.'Mohla jsem si představit,jak se usmívá.Na sucho jsem polkla a zakousla se do rtů.
'Proč si jí nesundáš?'Zašeptala jsem a podívala se do dvou dírek na masce,přes které šli vidět jeho oči,ikdyž ne celé.Vypadaly jako dva uhlíky ale jsem si jistá,že takhle černé nejsou.
'Kdyby si věděla,kdo jsem utečeš.'Vzal lžičku s polévkou a přiložil mi ji k ústům,které jsem neochotně otevřela.Přežvýkala jsem nudle,které na mé překvapení byly doopravdy dobré stejně jako vývar.Tuhle chuť jsem znala,ale netušila jsem odkuď.Takhle to dělal dokuď miska nebyla poloprázdná.
'Už nechci.'Zamrmlala jsem,povzdychl si.
'Si strašně hubená,musíš jíst.'
'Nechci přibrat,dobře?'Vyšel zněho smích.
'Vůbec si se nezměnila.'
'Vždyť mě ani neznáš.'Odfrnkla jsem mu.
'Jak myslíš.'Stímhle odešel z místnosti.
Znovu mě tu nechal samou a s mými myšlenkami,které mě dohání k šílenství.
