Bok po boku

Den, kdy se otevřely brány

Věděla, že pravděpodobně zemře. Věděla, že on pravděpodobně zemře také. Nebo zemřou oba dva. Při pohledu na elfí zbraň, která visela katovi u opasku jí polil studený pot. Nikdy v životě takovou zbraň neviděla. Byla delší než obyčejný meč a její čepel jí připomínala kombinaci sekery a srpu. Vzhledem se spíše podobala sekeře, ale špičkou se stáčela k rukojeti a tvořila tak srpovitý tvar. Rukojeť byla dost dlouhá na to, aby se zbraň dala držet jako meč, ale ona si dokázala představit, že zbraň musela být těžká na manipulaci, a proto se více než pravděpodobně jednalo o obou ruční zbraň. Vypadala velice jednoduše, rukojeť byla pouze obalená kůží a čepel neměla žádné složité zdobení. Nepochybovala ale, že byla opravdu ostrá.

Žena klečící vedle ní se zachvěla při každém katovo pohybu. Obrátila na ní pohled. Postavou byla trochu širší a kila navíc se projevovaly hlavně v oplácaném obličeji. Na levé tváři měla krev smíchanou se potem, špínou a prachem ulice. Nevypadalo ale, že by byla její. Na sobě měla zašpiněné a potrhané obyčejné šaty. Na hlavě jí seděl bílý čepec. Vlasy měla rozcuchané a kožená šňůrka, která jí vlasy předtím držela v pevném drdolu jí teď visela volně v zacuchaných zrzavých kadeřích. Ticho, které je obklopovalo občas zaplnil její tichý pláč. Měla zavřené oči, ze kterých jí občas na tvář steklo pár slz a brada se jí třásla nezastavitelným truchlením nad sebou samotnou.

Dívkou se prodírala lítost. Nad lítostí se ale usadil mnohem horší pocit, ten který jí zabraňoval v pohybu a rozumném myšlení. Nebýt toho pocitu, byla by schopna této ženě pomoci. Možná by dokázala zachránit všechny, co tu klečeli v řadě a čekali, až někdo rozhodne kdy smějí zemřít.

Strach. Oslepující a smyslu zbavující pocit, který když se vás chytne, nějakou chvíli vás nechce opustit. A strach ze smrti je ze všech ten nejhorší, který vás může lapit. Sama sobě si nedokázala nalhat, že se nebojí. Srdce jí v hrudi tlouklo jako splašené a ona nedokázala myslet na nic jiného než fakt, že tohle všechno byla její chyba. Její nejlepší kamarád by nebyl bůh ví kde, nejhůře také po smrti, a ona by neklečela v uličce páchnoucí po nechutné vraždě a nečekal na smrt, kdyby jen poslechla. Její tvrdohlavost jí v tom ale zabránila.

Kat nervózně procházel uličkou klečících nevinných lidí a přehodil si zbraň z jedné ruky do druhé. Nemohla tu věc spustit z očí. Jedním jediným správně mířeným pohybem by elf někoho dokázal připravit o všechno, co kdy měl. O zrak, sluch, čich, hmat. O schopnost vnímat, přemýšlet, chodit, mluvit, smát se. O vzpomínky, rodinu, dobré i špatné pocity, zkrátka o všechny věci, které by vám nikdy nikdo neměl být schopný sebrat. Zdálo se až neuvěřitelné, že přesto tu je ta jedna jediná věc, která vám tohle vše vzít může a také to jednoho dne udělá. Smrt.

Na mysl jí okamžitě přišla Crystal. Ze všech věcí, které měla udělat byla tahle ta nejdůležitější. Měla jí o tom říct. Měla jí říct, kam šla a co se s ní může stát. Věděla, že by její sestra nikdy neschválila životu nebezpečnou misi. Ale věděla by, kde její dvojče zemřelo a nemusela by žít v nevědomosti.

Nikdy sem neměla chodit. A ještě hůře, bez zálohy. Předpokládala, že zbytek skupiny už byl dlouho po smrti, pokud nebyli drženi na jiném místě. Jestliže měli velké štěstí, utekli dřív, než je někdo objevil. Jediný člověk, který na sto procent žil byl Zall.

Otočila hlavu na pravou stranu a pohlédla na něj, poprvé za tu dobu, co klečeli na cestě ze studených kamenných kvádrů. Nezdál se ani trochu vyděšený. Musel se v podobných situacích vyskytnout už mnohokrát. Tenkrát měl ale štěstí, že je všechny přežil. Možná se mu to teď povede znovu. Měla naději, že už pracoval na plánu úniku. Nemohla na to ovšem spoléhat. Úzkost ji ale bránila se plně soustředit. Po spánku jí stekla další studená kapka potu. Doufala, že si Zall všimne jejího upřeného pohledu. Po pár vteřinách se na ní opravdu otočil. Spoléhala na to, že by jí dal nějaký náznak toho, že „všechno bude v pořádku". Jeho výraz byl kamenný a nedokázala z něj vyčíst nic, co by jí mohlo pomoci. Z jeho očí ale čišelo čiré zoufalství. Všechna naděje, které se doteď držela byla pryč. Kousla se do spodního rtu, aby se ujistila, že se nerozbrečí. Teď už neměla žádné pochyby. Čekala tu na jistou smrt. A elf stojící těsně za ní měl určit kdy.