Vzpomínky zůstanou aneb ztraceni v čase

Omyl

Vykročila jsem k nemocničnímu křídlu, pauza mi sice skončila až po obědě, ale řekla jsem si že se blíže seznámím s pomůckami. Do oběda zbývalo ještě dost času.
,,Opatrně!" Řekl nějaký hlas velmi uhlazeně a hrdinsky. Dívky  od nás ze školy by se z takového hlasu skácely.
Chytl mě za paže a zvedl. Nevím proč sice jsem zakopla, ale na pád to určitě nebylo. Reakce mi přišla až moc zbytečná.
,,Musíš dávat věčí pozor." Ozval se opět. Pohlédla jsem na osobu, která mě "zachránila". Byl to ten samí mladík, který předával dopis velitelce. Měl poměrně svalnatá ramena a postavu neměl špatnou, byl asi o hlavu vyšší. Jeho sebevědomí však sahalo mnohem mnohem výš.
Pohlédl mi do očí. ,,Děkuji."'řekla jsem a pousmála. V jeho očích jsem viděla něco co se mi velmi líbilo, cosi šibalského. Jeho ruce se přesunuly na mé boky. Cítila jsem jak se přibližuje. Myslím že mě chtěl políbit a já bych se v tu chvíli asi nechala. Jeno rty se pomalu přesouvali k mému uchu. ,,Jmenuji se Dave a ačkoliv neznám jméno tvé myslím že bude spojeno s tím jak si inteligentní." Sundal ruce a odtáhl se. ,, Jmenuji se Anghelina."
,,Myslel jsem si to. " 
Nechápala jsem, zná mě pouze chvíli. Tak jsem se zeptala. ,,Jak si to mohl vědět ?"
,,Anghelina jako blbá blondýna." Zasmál se a čekal až se i já zasměju, ale moc vtipné mi to nepřišlo.
,, Notaaak to byla jen sranda, tobě neříká nic smysl pro humor ?"
Pořád se mi nechtělo smát, ale ten kluk měl něco dosebe. Pod jeho velkým sebevědomím se určitě skrývala hezká slupka.
Opět jsem s nim vedla konverzaci, nebo spíše nějakým způsobem jsem mu vyprávěla o mém domově, o škole a o svých vztazích.
Nevím proč jsem mu to říkala, ale cítila jsem ze má zájem to vědět a pomoct mi nebo to spíše tvrdil.
,, Já ho nemiluji a ani nikdy nebudu, ale dělám to pro ní."
,, Rozejdi se s ním." Nakázal mi klidně.
,,Nemůžu, nemůžu to udělat Shelly."
,,To se radši budeš trápit ?"
,,Najdu jiný způsob jak to vyřešit."
,,Když myslíš." Otočil se ke mně, tvářil se jakoby uměl vyřešit každý problém, působil tak sebevědomě.
Pár dní jsme se spolu hodně bavili, byl jako můj nejlepší kamarád, při každé pauze jsem byla s ním. Andree v tu dobu někde válčil a já pociťovali jak mi začíná chybět, ikdyz jsem ho skoro vůbec neznala, při pohledu do jeho modrých očích jsem měla pocit že ho znám celý život.
Kati musela jít se svou matkou a Margaret šla jako zdravotnice. Nechtěla abych šla s ní, prý ikdyž jsem zázrak tak na takové zranění ještě nejsem připravená a navíc jsem tu jen chvíli.
V táborů zůstalo jen pár lidí mezi kterými jsem byla já a Dave, dost jsme se sblížili.
Dave nejel kvůli poraněnému kotníku o který jsem se snažila pečovat aby se co nejdříve zahojil.
Byl večer a já seděla ve svém stanu. ,, Kdy se vlastně vrátím domů? Je tohle vůbec skutečné ? A jak se to stalo ? Je vůbec možnost vrátít se ? Jak to zjistím ? "
Někdo vešel do stanu a ano byl to Dave. Viděl jak sedím celá uslzená na posteli.
,, Chceš se o tom bavit ?"
Nevěděla jsem co říct, kdybych začala mluvit o tom ze jsem z jiné doby a že nevím jak jsem se sem vůbec dostala tak si bude myslet že jsem blázen. Můžu mu, ale popsat situaci kdy jsem pryč z domova a jsem v jiném a cizím prostředí. Přesně to jsem udělala.
Po chvíli jsem vše dopověděla a on na mě jen hleděl.
,,Můžu ti nějak pomoct ?" Zeptal se.
Přisedla jsem si blíž, naklonila hlavu a políbila ho. Nevím proč jsem to udělala, byl hezký, ale že bych k němu něco cítila jsem říct nemohla, možná trochu, ale to nebylo nic vážného.
Možná bych se ho měla zeptat co ke mně cítí.
,,Co ke mně cítíš?"
On se zahleděl do dálky.
,, Už se rozhoduji mezi dvěma dívkama, s kteryma se znám déle."
,, Musíš se řídit tím co cítíš a jak to máš."
,,O tom právě přemýšlím a mám důvody pro obě dvě."
V tu chvíli jsem poznala že tenhle kluk není pro mě, jeho city nejsou upřímné a neřídí se srdcem, ale tím aby z toho měl prospěch.
,,Však víš Jane a Caroline."
Jane byla dcera nadporučíka a jemu by to mohlo značně pomoci aniž by si zamazal ruce, ovšem když se nepočítá to s čím by se musel vídat. Jane nebyla moc hezká a za to nemohla, ale za to jak se chovala ano. Když nějaký voják zakopl tak ona byla ta co by se mu vysmála a kopla špínu do obličeje. Nepodala by mu ruku a nezvedla jen by mu chtěla přitížit.
Caroline rozdávala a míchala pití na večírcích, ano i tady je něco jako diskotéka. Mimo to když měl někdo z větší vrstvy problémy tak ona ochotně přišla a za menší dar mu náladu zvedla a nejen náladu. Dave ji ospravedlňoval jako tanečnici což nejspíš byla akorát k tomu nepotřebovala oblečení a hlavně spodní prádlo.

,, Rozhodni se do zítra a řekni, teď by jsi měl jít"
Dave se zvedl a odešel. Já se šla projít na čerstvý vzduch abych to rozdýchala a pak šla spát.