Kapky Deště

Kapitola 7. - Králova slova

Skupina šťastně projížděla mostem, zatímco si Sansa prohlížela sochy. Bílé kameny byly tvarované do osob v plášti s maskou a mečem. Kdo ví, kdo oni lidé vlastně byly. Obrovská, těžká brána se se skřípavými zvuky otevřela. Teď dostala dívka ještě větší tísnivý pocit. Za bránou byly dvě cesty; jedna vedla do hradu, další dolů do města. Koňská kopyta již chvíli klidně klapala po kamenech. Když se Zek ohlédl, viděl záď Atomuse a záda blondýnky, jak odjíždí po klikaté trase pryč. Chlapec zkřivil obličej do lítostného pohledu. Už mu to došlo.

„Edrisi! Otoč se,“ zavolal jeho syn.

Otec tak učinil a viděl to samé, co on.

„Dohoda je dohoda,“ odpověděl po chvíli, takřka bez emoce.

Nebyl z toho ale šťasten. Nýbrž naopak. Dívčinu si i za tak krátkou dobu stačil zamiloval. Ale jak řekl svému synovi, dohoda je dohoda.

Sansa se dostala do velkého města pod královstvím. Sama ani nevěděla, kde se nachází; zdali na začátku, či ve středu. Vlastně by to ani nepoznala. Domky a jiná stavení byla roztroušena všemožně po skalách a pevninách vyčnívající z vody. Člověk by si řekl, že to muselo působit dosti nebezpečně, ale ono vůbec. Bílé domy s modrými střechami a černými okny byly pro oko uklidňující. Akorát zvídavé pohledy lidí Sansu rozpytovaly. Dlážděné cesty byly přerušované lávkami a po jedné z nich se právě ona dívka vydávala. Potřebovala chvíli klidu. Chvíli vyhrazenou pouze pro přemýšlení. Musela přeci vymyslet, co bude dělat dál. Na konci lávky stál krásný altánek. Podpěry a zdobení bylo kovové a natřené na bílo, až na kulatou střechu s věžičkou, která byla hnědá. Vevnitř byly dvě lavičky vyrobeny z rozseknutého kmene. Byl odtamtud také krásný výhled na další stavení a vodopád, který začínal vedle půdorysu altánu. Když do něj vjeli, Sansa seskočila a s otěží v ruce si založila ruce na zábradlí. Edris ji pokaždé vtloukal do hlavy, že koně je nutné mít zabezpečeného, biť jen dotekem. Sám to ale moc nedělal, nebo to myslel ve městě, či tam, kde se nacházejí lidé? Sama nevěděla. Dívce bylo smutno. Velice. Byla už zase bez nikoho po svém boku, sice v bezpečí, ale co má se dvěma zlatýma alltynama v kapse dělat? Za to si toho moc nekoupím. Maximálně jídlo a pití. Teď má navíc koně! Kde ten sežene potravu? A vodu? Vždyť toho vypije víc než nějaký skralog! A co ustájení? A nějaké "ustájení" pro ni? Hlavu měla plnou otázek, a jak tak přemýšlela, bylo jich víc a víc, ale odpovědí a peněz málo. Nakonec dospěla k názoru, že by mohla vyhledat nejbližší hostinec, požádat o práci, za kterou by mohla dostat nocleh a pár penízků. Kam dá ale Atomuse stále nevěděla. Jakožto mazlíčka by ho v pokoji mít nemohla. A do skříně či pod postel by ho přinejhorším také neschovala. Hlasitě si povzdechla.

„Copak tě trápí?“ Zeptal se někdo tichým hlasem.

Sansa sebou cukla a podívala se vedle sebe. Stálá tam dívka. Ani ji nezaregistrovala přicházet. Měla řídké, zrzavé, vlnité vlasy po ramena, které jí neposedně padaly do oválného obličeje. Dívala se na Sansu zelenýma očima, posazenýma blízko k sobě, a rovné obočí, téže barvy jako vlasy, měla starostlivě svraštěné. Její rovný, malý nos měl na sobě pár pih a rty byly ostře řezané, růžové. Sama o sobě byla velice drobná nejenom svojí výškou, ale i stavbou těla. Blondýnka se ale zdráhala odpovědi cizí osobě tak dlouho, až se zrzka zeptala na jinou otázku: „Ty nejsi odsud, že?“

„Ne, nejsem,“ odpověděla tiše Sansa a svůj pohled přesunula zpátky ke krajině, zatímco Atomus očichával dívku.