"Slečno Brooklyn, vstávat. Za 10 minut Vám začíná první hodina." Vtrhla mi do pokoje Carol, naše služka, nebo-li hospodyně. Mě se vstávat nechtělo a tak jsem si deku přetáhla přes hlavu a spala dál.
"Slečno Brooklyn, nechtějte, abych volala Vašemu otci." Začala mi stahovat peřinu, ale já se bránila. "Pusťte tu přikrývku." Začala se mnou zápasit.
"Fajn." Pustila jsem deku a vylezla z postele. Šla jsem rovnou do koupelny a nezapoměla jsem si třísknout dveřma. Svlékla jsem si pyžamo a vlezla do sprchy. Napustila jsem si spíše studenější vodu a umyla si vlasy a tělo. Byla jsem hotová a mohla se jít převléct do normálního oblečení.
Vyšla jsem z pokoje, samozřejmě postel byla už ustlaná, pokoje uklizený, všichni dělají jako bych byla postižená, nebo co. Já si zvládnu uklidit pokoj. Vzala jsem si takové šaty, které byli nahoře jako černé tílko a dole jako taková tyrkysovo-zelená sukně. I když jsem stále doma, nosím hezké věci, no nic jiného mi nezbývá, protože všechny věci mi vybárá moje návrhářka, která to buď koupí v drahém obchodě a nebo to vyrobí sama.
"Slečno Brooklyn, už je tady Váš učitel." Promluvila skrz zavřená dveře Carol.
"Ano, už jdu." Pokroutila jsem očima a šla dolů. Tohle je předposlední den mého mučení.
Sešla jsem schody dolů a zamířila to do takové místnosti, které řikám učebna. Prostě jako ve škole, ale jsem tam jenom já.
"Dobrý den, Brooklyn." Pozdravil mě můj učitel Harris. Je divné, když Vám Váš učitel vyká a zárověň tyká. Jaký to má význam? Jaký to má smysl?
"Dobrý den, pane Harris." Pozdravila jsem ho nazpět a posadila se do mé lavice.
"Dobře, začneme matematickými výpočty." Hned jak to dořekl mě pohltila lavina nudy. Nenávidím matiku. Začal něco vyprávět a psát na tabuli, zatímco já jsem si kreslila do svého sešitu plán jak utéct. Už to mám dobře promyšlené, stačí si ještě zjistit pár informací a můj plán bude geniální.
"Slečno Brooklyn, posloucháte mě?" Zvýšil na mě hlas pan Harris. Zavřela jsem sešit, aby nic neviděl, protože by byl malér kdyby to zjistil. Mohl by to říct mému otci a ten by to pak řekl mé matce a já bych měla ještě vetší ostrahu než mám teď.
"Ano poslouchám." Usmála jsem se na něj a on se dál věnoval svému monológu.
• • •
Konečně skončilo to otravné vyučování a já se mohla jít naobědvad. Carol udělala Ravioli a tak jsem to snědla. Chtěla jsem si ho uklidit, ale do kuchyně vletěla Carol a můj talířek mi dala do myčky. Nic jsem neříkala, jenom jsem mlčky odešla nahoru do svého pokoje. Otevřela jsem dveře, vzala si svůj MacBook ze stolu a lehla si s ním do postele.
Zapla jsem ho a hledala si informace o budově, ve které zítra je ples kam já jdu. Samozřejmě tam budou rodiče, takže bude těžké se jim nějak vytratit. Hledala jsem obrázky, kudy bych mohla utéct, nějaký únikový východ. Trvalo mi asi patnáct minut, než jsem našla správnou fotografii, na které se dá dobře poznat kudy mám jít. Fajn, to bychom měli. Večer před spaním si to doladím a pak už bude tento plán možný uskutečnit. Muhaha, jsem ďábel.
"Zlatíčko, jsem doma." Slyšela jsem zezdola ozývat se mamku. Zaklapla jsem MacBook a šla rovnou za mámou.
"Ahoj mami." Pozdravila jsem jí, když si odkládala svoje papíry a svůj počítač na barové stoličce v kuchyni.
"Carol, dejte mi ty věci do mé kanceláře prosím, děkuji." Promluvila na Carol a pak se zpět otočila na mě. "Ahoj beruško, tak co vyučování?" Zeptala se mě a objala mě.
"Normálka, však to znáš." Pokrčila jsem rameny a koukala na mamku.
"Jedla si něco?" Podívala se na mě máma, zatímco si sundavala kabát, který měla doposud na sobě.
"Ano mami. Carol mi udělala Ravioli." Usmála jsem se.
"Dobře. Koukej něco jsem ti koupila." Sahala do nějaké tašky. Už zase, dárek. Nevím, kam ty věci mám dávat. "Tadá, nové boty, které vyjdou až příští týden. Objednala jsem ti je, tak snad máš radost." Její oči zářily jako nikdy.
"Ano mami, mám velkou radost, děkuju moc." Falešně jsem se usmála. Vím, že jiné holky by za to daly cokoliv, ale já nejsem jako ony. Rodiče mi kupují dárky, protože si mě takhle uplatňují. Já s rodičema netrávím žádný čas. Nikdy jsme nebyli společně v kině, nebo v restauraci, nikdy. To mě mrzí. Jiné rodiny tráví každou vteřinu svého života pohromadě.
Jediné koho mám je vlastně Carol. Ta je asi nejbližší. Ta je tu se mnou celý den. Rodiče vidím jednou za dva dny a kamarády nebo dokonce nějaký kluk? To v žádném případě. Nemám nikoho s kým bych si mohla povídat o klucích, nebo o nějakých drbech. Ach jo, už se těším na zítřek. To bude má změna. Změna života, které nebud litovat, doufám.
♦ ♦ ♦
Je to krátké, ale budou i delší. Teď je to rozjezd :) Jinak děkuju moc, za takový ohlas. Alespoň pro mě to znamená hodně. Píšu to pro Vás, tak snad se Vám to zatím líbí ♥ Jinak, teď to většinou bude z pohledu Brooklyn, ale pak ve 3. - 4. části by měl být Justin.. Somebody dedication ?
