Bylo kolem jedenácté večer, tak jsem vypnula počítač a šla si potichu lehnout, abych nevzbudila mladšího brášku, který už dávno spokojeně snil. Usnula jsem docela rychle, ale kolem půl jedné mě něco vzbudilo. Všimla jsem si, že bratr není ve své posteli a slyšela jsem šramot u šuplíků s ponožkami. Vstala jsem a šla zjistit, co se děje.
"Jo, už jdu, jen si vezmu ponožky," slyším, jak bráška na někoho mluví. Přišla jsem k němu a zeptala se ho, co to dělá, že je půl jedné ráno a ať se vrátí do postele.
On mi ale odpověděl: "My si jdeme hrát do obýváku."
A já reagovala: "Kdo my? Vždyť tu nikdo není!"
"Ty ho nevidíš?" Zeptal se mě bratr a dál si oblékal ponožky.
To už mě lehce mrazilo v zádech, nejdřív jsem si myslela, že se mu třeba jen něco zdá, občas míval "živé" sny, ale teď se naopak zdál úplně vzhůru.
"Ne, nevidím, nikdo tu není." Zavrtěla jsem hlavou.
"Ale jojo, je to můj kamarád." Odpověděl bráška.
"Já tu nikoho nevidím, pojď spát, je pozdě." Snažila jsem se ho marně přemluvit.
"A chceš ho vidět?" Zeptal se mě.
Měla jsem z toho velmi nepříjemný pocit, ale přikývla jsem.
"On se ale bojí, že se mu budeš smát, musíš slíbit, že nebudeš." řekl vážně.
"Proč bych se mu měla smát?" zeptala jsem se nechápavě.
"Prostě to slib a uvidíš ho."
Přikývla jsem.
"Teď se otoč, stojí za tebou." Ukázal prstem.
Pomalu jsem se otočila a uviděla malého černovlasého chlapce se skloněnou hlavou. Opatrně jí zvedl. Podíval se na mě a celá jeho pravá tvář byla popálená. Pak se usmál a celý začal hořet a křičet a právě v tu chvíli jsem se probudila s rozbušeným srdcem, podívala se na hodiny svého telefonu. Bylo půl jedné…
… a najednou jsem slyšela šramot u šuplíku s ponožkami jako v tom snu. Šel mi z toho mráz po zádech. Vzala jsem v kuchyni pánvičku a po špičkách jsem došla do obýváku kde máme šuplík s ponožkami. Když jsem se přiblížila k dveřím tak jsem někoho uslyšela tak jsem zalezla za dveře a najednou se někdo chytil za kliku a já se připravila udeřit pánvičkou ale k tomu jsem málem omdlela strachem.
Takový napětí jsem nikdy nezažila. Bála jsem se ale přitom jsem si pořád říkala že strašidla neexistují.
Najednou začala vrzat klika a pomalu se otevírali dveře já se připravila na odpal pánvičkou.
Najednou jsem viděla stín byl obří a blížilo se to ke mně když jsem zahlídla obličej tak jsem zjistila že je strašidelnější než v tom snu. V tu chvíli jsem ho udeřila do hlavy, ale s ním to nic neudělalo a on mi dal malou pěstí do hlavy a já se z ničeho nic sesunula na zem. Najednou jsem začala vidět rozmazaně viděla jsem jak se nad mnou sklání nějáký kluk ale nevěděla jsem kdo to je a najednou jsem už nic neviděla…
pokračování příště :*
budu ráda za komentáře i za hvězdičky nebo jak se tomu říká :)
