Navždy spoutaná

1.

Zahalená v plášti šla po rozblácené cestě neznámo kam. Doufala však, že se dostane někam hodně daleko.

Cestovala po svých už pár dnů, nebo se jí to alespoň tak zdálo. Na svém útěku minula pár vesnic a hostinců, ale každý musela hned zavrhnout. Nechtěla zbytečně riskovat, že by byla prozrazena. Pochybovala však, že by ji někdo v otrhaných šatech a se šmouhami na tvářích poznal.

Ve svých myšlenkách si ani nevšimla hrozivě zatažené oblohy ze které se pomalu začal v malých kapkách snášet déšť. Porozhlédla se, kde by se mohla schovat. Jako svůj úkryt si vybrala malý přístřešek mezi stromy. Byl sice už trochu zchátralý, ale svému účelu ještě jistě dobře posloužil.

Z hlavy si stáhla kapuci a ztěžka dosedla na okraj sklizené kupky sena. Měla promočené boty. V tomto období nebylo zrovna nejtepleji, proto se třásla zimou.

Přitáhla si nohy k tělu a obejmula je. Ještě víc se zabalila do pláště s nadějí, že ji tak poskytne větší teplo. Byla unavená. Hlavou se opřela o jeden z dřevěných sloupků. Víčka se jí pomalu klížila, dech zpomaloval. Nepamatovala si kdy naposled pořádně spala.

Probudila se až po dlouhé době. Den se skoro chýlil ke konci. Na obloze však byla stále šedá mračna a déšť ještě zdaleka nehodlal ustoupit.

Z lemu pravého rukávu vytáhla malou diamantovou brož ve tvaru květiny. To bylo vše co stačila spolu s malou brašnou sebrat než opustila rodinný dům.

Utekla tajně pozdě v noci. Zabalila si na cestu jen pár vhodných kusů oblečení a jídla. Vzkaz, který napsala své rodině nechala ležet na psacím stole ve svém pokoji. Pak se tajně vykradla ze vstupních dveří a tiše dala všem které znala sbohem.

Podle plánu si najala malou nenápadnou drožku. Kočího pak požádala, aby ji vysadil na rozcestí. Za jeho službu mu dala pár mincí. Dál šla po svých. Mířila na sever a to hlavně co nejdál od Londýna. A teď byla tady. Schovaná před špatným počasím a sama. Důvod byl jasný. Nemohla si vzít někoho, koho vůbec nemilovala. Útěk byl jejím nejlepším řešením. Věděla totiž, že by se otec s jejím odmítnutím nesmířil.

Kručení v jejím břiše neustávalo a bylo silnější. Konečně měla čas se znovu najíst. Z brašny vytáhla pěkně velké červené jablko, s chutí se do něho zakousla. Svou malou cennost pořád svírala v dlani s pocitem něčeho dobře známého a tím byla připomínka na starý život.

Teď mohla začít nový. Volně se pohybovat. Přemýšlela nad prací učitelky někde ve vesnici nebo něčí guvernantky či služebné. Všechno bylo rozhodně lepší než to, co by ji čekalo kdyby se vrátila.

Dojedla jablko a vytáhla z brašny kousek koláče. Naházela jej do sebe. Na pár hodin tak znovu zastavila nepříjemný pocit hladu.

Přemýšlela jestli má hned vyrazit na cestu a najít další bezpečný úkryt nebo tady má přečkat noc. Bohužel její rozhodování nemělo dlouhého trvání. V dálce se ozvalo zaržání a tlumený dusot koňských kopyt. Od vesnice se vyřítilo několik jezdců. Podle zářících pochodní napočítala čtyři.

Dostala strach. V hlavě ji poplašně bloudily myšlenky. ,,Co když jsou to oni?  Co když je poslal, aby mě chytili?"  Brož si znovu pevně zastrčila do rukávu. ,,Nedostanou mě." Pevně chytila svou brašnu a na hlavu si znovu odhodlaně dala kapuci.

Vyšla ze svého úkrytu. Pokračovala dál v cestě. Šla nejdřív pomalu, jako kdyby byla na procházce. Její kroky pak nabraly rychlejšího tempa. Nenápadně se otočila. Jezdci změnili směr. Hnali se přímo k ní. Divoce se ji rozbušilo srdce. Rozběhla se...