The sound of my heart

1.

Musím odsud pryč...
To byla první věc co mi proběhla hlavou, když mi mamka oznámila, že mám do zítřejšího odpoledne utřít prach v celém domě a umýt koupelnu. Měla jsem spoustu učení a už jsem si to rozvrhla, abych měla každý den aspoň chvíli volno, ale tohle?! To nemám šanci stihnout.
Na tohle teda vážně nemám...
Zabouchla jsem se v pokoji a začala si balit oblečení, učení a cokoliv co by se mohlo hodit. Ani jsem netušila co vše si balím, letěly tepláky, trika, mikiny, tlustý svetry, plavky, které mi stejně budou určitě k ničemu, legíny a mnoho dalšího.
Měla jsem takový vztek.
Krev se ve mě přímo vařila.
Snad ještě nikdy mě nikdo tolik nenaštval. Sice je moje matka, ale měla by mi snad pomáhat a ne mi dělat naschvály, přidělávat zbytečně práci, držet mě doma s utěrkou v ruce jak vězně, nebo cokoliv čeho tím chtěla docílit.
Jakmile jsem měla vše připravené, šla jsem do předsíně a vyndala si tašku. Máma si mě nevšímala, takže jsem všechno hodila do tašky, vzala peníze, co jsem měla a dala je do menší tašky se sluchátky, knihou a dalším.
Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli mě ještě něco nenapadne.
Na chvíli jsem se zasekla, co to vlastně dělám, ale když jsem si znova vzpomněla na náš rozhovor, nebylo návratu.
Oblékla jsem si teplé oblečení, ze skříně v předsíni vzala bundu a i s taškou jsem odhodlaně vyšla z pokoje.
Zabavila mi telefon...
Došlo mi najednou, tak jsem vletěla do obýváku, popadla nabíječku s telefonem a odešla pryč. "Kam jdeš?!" zakřičela na mě máma.
"PRYČ!" řekla jsem jí na to zpátky a zabouchla dveře. Do tašky jsem hodila pohorky, obula si tenisky, vzala longboard a odcházela. "A kdy se vrátíš?" zakřičela ještě máma. "To se ještě uvidí..." odpověděla jsem s klidem a odjela.

Netušila jsem, kde beru tolik odvahy. Nikdy bych to neudělala, ale vážně mě naštvala. Měla keců plnou pusu, ale kdyby se podívala co vše se mám naučit, sklapla by.

Dojela jsem na zastávku autobusu a přemýšlela kam jít. Venku zůstat nemůžu. Je příliš zima. Mohla bych se zkusit někoho zeptat, jestli u něj nemůžu aspoň jednu noc přespat.
Napadlo mě spoustu lidí,  ale já měla jasno kam pojedu.
TOMÁŠ
Vytočila jsem jeho číslo...
"Haló?" ozvalo se po chvíli. "Ahoj" řekla jsem po chvíli s rozklepaným hlasem. "Můžu k tobě?" vychrlila jsem na něj hned vzápětí. "Cože? Ani, jsi to ty?" "Jo jsem" "Ty brečíš?! Proč? Co se stalo??" "Jo brečím" odvětila jsem a rozhořčeně setřela slzu, která mi tekla po tváři. "Tak co? Můžu k tobě?" "Cože? Nechápu." "Můžu za tebou přijet?" "No... jo, asi jo. Ale co se stalo??" "Řeknu ti to až osobně. Takže můžu?" "Jo přijeď. Ale hlavně už neplakej." "Dobře, pokusím se." "Víš jak? " "Na Smíchov a pak 317, ne?" " Jo, přesně. Na náměstí." "Dobře. Děkuju. Přijdeš za mnou na zastávku? " " Jasně že přijdu. Neboj. Všechno bude dobrý." " No.. oki. Ahoj." "Ahoj."
Dost pochybuju o tom, že všechno bude dobrý, ale ok.
Jela jsem autobusem na Smíchov.

------

Chvíli jsem čekala, ale byla jsem mezi prvními ve frontě ke vstupu, takže super. Nastoupila jsem, zaplatila a vyhledala zadní místo u okna.
Bingo
Sedla jsem si, odložila batoh i long a opřela si hlavu o okno. Začalo pršet...
To počasí přesně vystihuje mojí náladu...
V tu chvíli to na mě všechno dolehlo.
Já utekla z domova!!
Sakra!!
Vždyť já jsem utekla z domova!!
Zase mi začali stékat slzy. Už jsem si je ani neutírala. Neměla jsem na to chuť a ani energii. Stejně by to bylo k ničemu, když to byli vodopády, co se mi řinuly s očí.
Byla jsem pořádně na dně...
Zazvonil mi mobil.
TOMÁŠ
Zvedla jsem to utírajíc si slzy aby nepoznal, že jsem plakala. "No?" řekla jsem do mobilu snažíc se o pevný tón. Asi to moc nevyšlo...
Spíš, to vůbec nevyšlo...
"Já jsem ti řekl, ať nebrečíš, zlato. Ať už se stalo cokoliv, neplakej... Nesluší ti to" Musela jsem se pousmát. Vždycky to dokázal.
Vykouzlit mi i malý úsměv na rtech za jakékoli situace.
Prostě tu moc měl.
"Kde teď jsi?" Rozhlédla jsem se po názvu zastávky a co nejpřesněji mu jí řekla. Ještě chvíli se mě snažil rozptýlit a docela se mu to i dařilo, ale bylo mi jasné, že jakmile zavěsí, bude to jako předtím.

Po chvíli se tak opravdu stalo. Opět jsem si položila hlavu na okno a sledovala dopadající kapky na sklo. Už to docela ustalo, ale stále jemně mrholilo. Když zazněla má zastávka, vzala jsem všechny věci a vylezla ven. Rozhlížela jsem se po zastávce, ale nikde jsem ho neviděla. Nakonec jsem ho spatřila stát na druhé straně zastávky. Rozběhla jsem se k němu a vší silou ho objala. Bylo mi fuk, že jsem před ani ne sekundou běžela přes silnici.
Bylo mi to naprosto jedno, že jsem mohla umřít. Že mě mohlo zajet auto.
Hlavně že jsem byla u něj.
V jeho pevném objetí.
Vdechovala jsem jeho omamnou vůni, když v tom to přerušil. Odtáhl se a přejel si mě pohledem. Všiml si mé tašky s oblečením. Nervózně jsem na něj koukala, jak bude reagovat.
Co když mě pošle do háje?
Na to si vůbec nepomyslela, co?
Ty seš tak blbá.
Tak blbá.
Na chvíli se zarazil, ale hned vzápětí si mě k sobě přitáhl zpět. "Jestli chceš, můžeš u nás klidně přespat. " "Vážně?" Podívala jsem se na něj tázavě. Musel mi svou odpověď zopakovat, protože mé podvědomí šílelo.

"Vážně. " řekl s klidem a políbil mě do vlasů.
Neskutečně uvolňující pocit to byl, co náhle zahřál celé mé tělo.
Vzal mě za ruku a sebral mi mojí tašku s oblečením. O mém protestování, že to zvládnu, nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem to teda vzdala a nechala se vést k němu domů.

------

Oni mají psa...
Došlo mi, když odemykal vstupní dveře. Zaregistroval mou nervozitu, tak mě pohladil po kloubech na ruce a políbil mě do vlasů. "Nemusíš se bát. Jerry je hodný. "
Jestli mě uklidnil?
Jo, trochu jo.
Jestli moje srdce šílelo z jeho polibku?
To sakra jo.
Měla jsem pocit, že mi každou chvíli vyletí z hrudi.
Zpevnil stisk našich rukou a otevřel dveře. A já umírala z toho, jak mě držel.
Jako správný džentlmen mě nechal vejít první. Uslyšela jsem štěkot, ale i přes můj strach jsem se zula. Najednou se objevil přede mnou krásný pes. Podrbala jsem ho a on se mi otřel o nohy. Začala jsem se smát jak prosebně koukal. Byl tak roztomilý. Zpoza rohu se vynořil Tomáš a pobaveně na mě koukal. Nakonec Jerry přestal a já jsem zamířila za Tomášem do jeho pokoje. Byl hned za rohem za vchodovými dveřmi. "Já jsem ti říkal, že se nemusíš bát. " řekl mi během cesty a já se jen ušklíbla. Otevřel dveře a mě se naskytl pohled na bílý pokoj s modrým stropem. Byl velký, ale zároveň útulný. Moc se mi líbil. Dal moje věci do rohu a sledoval, jak jsem si to prohlížela. Nepřekvapil mě vzhled jeho pokoje. Takový typický ne až tak uložený pokoj, ale podlaha byla vidět, takže na co si stěžovat vlastně. Zastavila jsem se u nástěnky, kde měl fotky. Byl na nich s rodiči a kamarády. Šťastný... uprostřed nástěnky byla zarámovaná básnička.
Moje básnička...
Všiml si na co koukám a jen se nevinně usmál. Tu básničku jsem mu psala, když byl na dně. Jako hodně na dně. Dříve měl dva psi.... Ale Fík... zemřel.  V tu dobu jsem ho utěšovala a abych ho trochu potěšila, napsala jsem mu básničku. Je o něm. O tom, jaký je, a že dokáže překonat cokoliv... Když na to není sám. A to nikdy nebude. Vždycky jsem tu pro něj. A on pro mě.
Na jeho stole stála ještě jedna fotka.
Dívky.
Panebože to jsem byla Já!!
Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. On hned pochopil a vysvětlil mi to. "Jsi moje nejlepší kamarádka. Vždycky jsi tu pro mě byla... mám tě rád..." zodpověděl mojí nevyřčenou otázku stydlivě.
Propána, co to právě řekl??
Že mě má rád?
Jo, aha
"Taky tě mám ráda. " usmála jsem se na něj upřímně a on mi ten úsměv oplatil. Sedli jsme si na postel a on měl v očích zármutek, strach a hlavně starost. Bylo mi jasné, co chce vědět, a tak jsem začala vyprávět...