Right Now // H.S. FanFic CZ

# 14

"Dokázala bys to, Emmy? Říkal jsem ti, že se od tebe nemůžu držet dál, ale pokud si to přeješ, vydržím to." zněl naprosto vážně a já polkla.

Co mu mám říct, jak mu mám odpovědět?? Mater Dei (Matko Boží),  nemohla jsem zvládnout se na něj ani podívat a natož pomyslet na to, že se mě ptal na takovou věc.

"Já.. Nemůžu. Tohle asi nezvládnu, Harry." vykoktala jsem ze sebe. Chtělo se mi brečet a slané slzy mě pálily v očích. Nedokázala jsem se na něj podívat a tak jsem měla sklopenou hlavu a zadržovala pláč.

"Ne?" zeptal se podiveně a já vzhlédla. Tvářil se ublíženě a překvapeně. Zavrtěla jsem hlavou a vstala ze židle.

"Vrátím se na hotel. " řekla jsem přiškrceně a on mě pozoroval. Jeho oči byly zmatené stejně jako celý jeho výraz, nejspíš se snažil uvědomit si, co se tady děje, podobně jako já.

"Pojedu taky." už už se chtěl zvedat.

"Ne," řekla jsem rychle a on se posadil zpátky do židle. "Prosím ne."

"Jeď alespoň s Charliem." zašeptal a já odešla. Chtěla jsem si vzít taxi, ale Charlie už na mě čekal před restaurací. Jak to bylo možné, že vždycky byl připravený?!

"Kam to bude slečno?" zeptal se a já popotáhla.

"Na můj hotel, prosím vás. " řekla jsem a pak nasedla do auta, které se za chvíli rozjelo.

Ani jsem nevěděla proč brečím, nechtěla jsem brečet, ale možná, že se ze mě konečně dostaly všechny ty emoce. Na hotelu jsem si dala sprchu a zabalila se do županu.  Pak jsem si vzala jako útěchu knížku a lehla si s ní do postele. Venku byla tma a bylo něco kolem osmé večer.

Nevím jak dlouho jsem mohla číst, ale od knížky mě vytrhlo až zazvonění mého telefonu. Volal Harry. Dívala jsem se na displej a přemýšlela, jestli to vzít. Zvítězila zvědavost a tak jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila telefon k uchu.

"Harry jsi tam?" zeptala jsem se tichým hlasem.

"Omlouvám se." řekl chladně a následovalo ticho. "Omlouvám se, Emmeline. Moc mě to mrzí jenom.. Mohl bych nahoru?!"

"Ty jsi tady?" zeptala jsem se zaskočeně.

"Potřebuju tě vidět, prosím. " jeho hlas zněl naléhavě a bylo v něm něco, co jsem neznala.

"Dobře, pojď nahoru. Počkám u dveří. " řekla jsem a zavěsila. Pak jsem šla počkat ke dveřím jak jsem řekla a on se za chvíli objevil v chodbě. Vypadal hrozně. Měl na sobě ošoupané džíny a šedé potrhané tričko. Když se na mě podíval, jeho úsměv byl tetam. Bylo mi ho líto.

"Nechtěl jsem, abys odešla. " řekl hned, jak ke mě přišel.

"Promiň, ale potřebovala jsem být sama." vysvětlila jsem a pustila ho dovnitř. Usadil se v gauči a já si opatrně sedla na křeslo. Nevěděla jsem, co teď s ním mám dělat.

"Napil jsem se." řekl zklesle. "Ale chutnalo to hnusně. Nějaká levná whiskey. Nepomohlo to, tak jsem tu stál asi hodinu a koukal na hotel, přemýšlel jsem, jestli mám nebo nemám. Ale musel jsem tě vidět. " díval se na mě zničeným pohledem a já si trochu přála, aby se dnešek vůbec nestal.

"Proč já, Harry?" zeptala jsem se. Ta otázka mi vrtala hlavou.

"Copak to nevidíš? Jsi krásná, ale nejen to, jsi hrozně chytrá, to jak hraješ a jak mluvíš..."

"Nejsem chytrá, ani krásná. " řekla jsem a zadíval se na své ruce složené v klíně. Styděla jsem se.

Slyšela jsem jeho kroky a za chvíli se v mém zorném poli objevily jeho špinavé boty. Klekl si přede mě a já byla nucená se na něj podívat. Jeho pohled se mi vpaloval hluboko do očí. Vzplanul ve mě plamínek naděje, že by tohle mohlo fungovat, ale rychle uhasl při vzpomínkách na dnešní události.