jednodílovky|lutteo [POZASTAVENO]

trošku deště neuškodí

(jsem hrozná v pojmenování kapitol, poperte se s tím)

(inspirováno)

Pršelo. Doslova lilo z konve. Na ulici ani živáčka. No, ale kdo by vlastně v tomhle počasí chodil ven. Jediná já samozřejmě. Hned jak jsem vykročila z Rolleru se roztrhal spoušť, ale jsem to já, Luna Valente a nemohla jsem počkat než to přestane. Šla jsem a mumlala si mezitím co jsem zmokla dostatečně na to, abych měla úplně mokré vlasy. Ani jsem nepostřehla, že jdu uprostřed silnice.

Za sebou jsem uslyšela otravný zvuk klaksonu. Někdo na mě troubil. Pomalu a nedobrovolně jsem přešla na chodník. Auto se rozjelo a k mému štěstí mě polila ještě studenější a spinavější sprška, než ta, ve které jsem šla teď. Ucítila jsem jak jsem naštvaná. Vzala jsem svou džínovou bundu a hodila ji po autu. Nezajímalo mě
Jestli se mi zničí, prostě jsem se nějakým způsobem chtěla pomstít za tu studenou sprchu a vybít si vztek.

Černé auto s tmavými skly začalo couvat. Jediné, na co jsem mohla myslet bylo: no doprdele. Zastavilo u mě, ale já ho ignorovala a šla jsem dál. Začala jsem mít celkem strach.

„Kampak v tomhle lijáku, slečno?" řekl dloubavě člověk, který seděl v autě a zdůraznil poslední slovo. Měl sluneční brýle a moc jsem mu neviděla do tváře, ale i tak byl hrozně hot.

„Co je vám do toho." řekla jsem nemile a pokračovala odhodlaně dál ve své cestě domů.

„Já tě svezu." zasmál se. Byl to zvláštní druh smíchu, takový který jsem snad ještě neslyšela. Chvilku jsem váhala co říct, ale rodiče mě učili, že bych neměla jezdit s cizími lidmi.

„Eh ne, díky. Zvládnu to sama." odsekla jsem a pokračovala v cestě. Domu jsem to měla ještě tak patnáct minut cesty, ale už jsem se rozhodla, že nepojedu s nějakým neznámým týpkem, co se chová jako král světa.

„To snad chceš prochladnout?" zvedl jedno obočí.

„Myslím, že teď už to je jedno. A. Jak mám vůbec vědět, že nejsi žádný pedofil?" řekla jsem a ucítila jak my proudy vody tečou po čele až na zem.

„Hele jestli vážně nechceš, tak já tě nechám, nenutím tě, ale nerad bych měl na svědomí nějakou promoklou holčičku. Navíc by sis měla uvědomit že se k tobě chován hezky, na to, že jsi mi doslova chtěla zabít auto svou bundou." řekl pobaveně.

„Hej hej, tak to prrr. Já nejsem žádná holčička a hodila jsem ji po tvém autu, protože jsi mě pocákal. Něco za něco." řekla jsem a snažila jsem se nepolykat vodu co mi stékala po obličeji.

„Za tu dobu co se tu bavíme, jsi už mohla být dávno doma." zasmál se a já už jsem neměla nervy.

„Tak f-a-j-n." řekla jsem napůl naštvaným, napůl vděčným hlasem.

✨

„Jsem Matteo." představil se a já se jen usmála.

„Tvá adresa?" otočil se na mě, na zadní sedadlo a sluneční brýle mu sjely po nosu. Nic víc hot než tohle jsem asi neviděla.

„Cože?"

„No kam chceš odvézt? U mě doma pro tebe nic nemám." zasmál se a já vzdychla. Nadiktovala jsem mu adresu a on překvapeně zamrkal.

„Jakto, že bydlíš ve vile Bensonových?" soustředil se na jízdu, i když jeho auto bylo jediné v celém městě.

„Moje rodiče a já tam bydlíme kvůli jejich práci, jak víš, že tam bydlí Bensonovi?"

„Bydlí tam Ámbar."

Bydlí tam Ámbar-zopakovala jsem si v duchu. Jak zná Ámbar? Věděla jsem, že je ta holka hodně oblíbená a myslím, že můžu říct i známá, ale neřekla bych, že až tak. Nevěděla jsem jestli mám něco říct, ale myslím, že větší trapárna už to být nemůže.

„Ty ji znáš?" zeptala jsem se drkotavým hlasem. Byla mi hrozná zima. Nejspíše si toho všiml, protože přidal na teplotě.

„Ano, ano, je to má kamarádka." řekl stále soustředěný na jízdu. „Je to od tebe docela neslušné." dodal po chvíli ticha.

„Co?"

„Ani ses nepředstavila, nepozdravila jsi a chceš po mně abych tě svezl domu." řekl a já ucítila nutkání skočit po něm. „A na, vezmi si tohle, jinak mi tu zmrzneš." podal mi černou čepici. Chvíli jsem váhala, ale vážně mi byla hrozná zima a třásla jsem se, takže jsem ji přijala.

„Děkuju. S jmenuju se Luna." špitla jsem a delší dobu jsme spolu potom nemluvili. V hlavě se mi hromadilo hodně myšlenek. Unést mě nechtěl, protože opravdu jel cestou, kterou se jezdí do vily, ale pořád mi vrtala hlavou, proč mě chtěl svést. Byl namyšlený, ale zase jsem mu byla vděčná, protože jinak bych se v tom dešti asi rozpustila.

„Tak a jsme tu." oznámil když přibrzdil před vilou.

„Děkuju, vážně moc." usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

Na chvíli jsem ucítila hřejivý pocit v hrudi a nemohla jsem se přestat usmívat. Vypadalo, že Matteo je na tom stejně. Smáli jsme se tam jako idioti a potom jsem jen špitla něco jako ahoj a snažila se otevřít dveře.

„Ještě počkej, budu chtít nějakou odměnu." usmál se a já znervózněla. Žádné peníze jsem neměla a i kdybych je měla, nejspíš by se už dávno rozmočily.

„Je, promiň, já asi nemá žádné peníze, ale mužů skočit do vily a přinést ti je." spěchala jsem s odpovědí.Tak moc jsem chtěla jít pryč a zapomenout na to, neměla jsem s nim jezdit. Propadla jsem panice, asi si toho všimnul a začal mluvit něžně.

„Ne, ne peníze po tobě nežádám." nedokážu přesně říct, jak to řekl, ale rozhodně mě to nějak neuklidňovalo.

„A co tedy? Promiň já nějak nechápu." vykoktala jsem ze sebe. Nervozita, která na mně panovala byla určitě poznat. Podívala jsem se na své ruce, třásly se hrozně.

„Jen tohle." řekl tiše. Zvedl mi hlavu a jemně mě políbil. Zůstala jsem v tranzu a nemohla jsem se ani hnout, ale abych dala na jevo, že se mi to líbí, chytla jsem ho za nátylek a polibek mu oplatila. On se usmál a ještě více polibek prodloužil. Byl to sladký polibek. Odtrhly jsme se od sebe, až když jsme oba nemohli dýchat.

„A, jo, děkuju, eh, já už, už bych asi měla jít, protože mě rodiče určitě hledají a paní Sharon nebude nadšená, že chodím takhle pozdě domu, vždyť už je tma božínku." začala jsem koktat, ale od Mattea jsem se ani o milimetr neoddálila.

„Luno, Luno." řekl klidným, tichým hlasem. A jeden prst mi dal na pusu. Ucítila jsem nutkání ho znovu políbil, ale věděla jsem, že to nemůžu. „Zpomal trošku." zasmál se. Venku tma není a počkej otevřu ti. Vystoupila jsem, jak jinak než zase do toho lijáku. Zasmála jsem se a on také.

„Tak ahoj, Matteo. Děkuju moc."

„Děkuješ za odvoz? Nebo za něco jiného?" zvedl jedno obočí s úsměvem na tváři.

„Za obojí." zasmála jsem se nahlas a už jsem chtěla zavřít dverě když Matteo řekl: „V sobotu ve dvě v Rolleru tě budu očekávat." mrkl na mě a já jen kývla, zavřela jsem dveře a šla do vily.

Ahoj všichni. Prosím napište mi jestli bych měla pokračovat, protože nevím jestli to má cenu. Případně se omlouvala za chyby.Někdy možná budu psát ve třetí osobě, ale snad nevadí. Také mi můžete psát žádosti, na nějakou Lutteo storku;)