Je to jako první krok. Když se učíte chodit, pořád padáte a moc to bolí. Někdy jsou u toho i slzy. Ale zkoušíte to pořád dál...
Když jsem ji poprvé potkal, bylo to, jako kdyby mi někdo dal injekci adrenalinu přímo do srdce. Byla krásná, byla chytrá. Byla něco nového a zajímavého. Něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Stejně jako první chůze malého dítěte. Byl to ten nejlepší pocit na světě. Ale pak jsem upadl a natloukl si...protože neexistoval důvod, proč by ona měla chtít někoho, jako jsem já. Ten pád bolel, jako by mi rozřízli srdce. Ale stálo to za to. Pokaždé, když jsem s ní, jsou moje pády nepodstatné. Ano, stojí to za to. A tak znovu na každém kroku padám...a padám. A zase vstávám a zkouším to dál a dál.
Je to jako první krok. Pád bolí jako čert. Nejsem nesmrtelný, ale dokud budu žít, budu to stále zkoušet. Pro ni. Mohl bych se zranit, ublížit si, ale ona za to stojí.
Sním o tom, že jednoho dne mi podá ruku a pomůže mi vstát.
Možná se vedle ní chodit naučím...
