Nech mě ti pomoci (Hiddlebatch oneshot)

Nech mě ti pomoci

"Stop!" křiknul režisér mírně naštvaně, "hoši, co to s vámi dvěma dneska je? Jste ráno nejedli vtipnou kaši nebo co?"

Oba dva muži - jeden tmavovlasý, druhý světlovlasý, ale oba s výraznými lícními kostmi a neidentifikovatelnou barvou očí hleděli do země. Ani se nepokoušeli režisérovi nějak odporovat.

"Dělá vám problém se na sebe sotva podívat! Jste herci, sakra! Jestli se mezi vámi dvěma něco stalo, tak to koukejte pěkně rychle vyřešit! Máme už jen dva dny na dokončení scén tady, tak si to laskavě uvědomte!"

Jeden z mužů, ten světlovlasý, si povzdechl při vzpomínce na včerejší večer. Vzpomínce, která zavinila nynější nervozitu a neschopnost hrát obou herců.

Příjezd na hotel proběhl velice klidně, což se stávalo sice vyjímečně, ale Tom za to byl rád. Teď rychlým krokem mířil na pokoj, který sdílel se svým dlouholetým spolupracovníkem a dobrým kamarádem. Těšil se na ty dlouhé rozhovory, které spolu vždy vedli. Bavily ho.

Benedict tam už byl, a tvářil se trochu nervózně, ostatně Tom okamžitě pochopil proč. Na pokoji nebyly dvě postele, ale pouze jedna, manželská. Oba dva na sebe pohlédli. Věděli, že hotel je beznadějně plný, a pokoje jim určitě nevymění.

Tom z toho byl také nervózní. Nevěděl pořádně proč, vždyť se s Benedictem znal už dlouho, a byli dobří přátelé. Navíc holky spolu v posteli spí běžně, ale přesto...

Po nějaké době, kdy byli oba vysprchovaní, a ještě společně strávili nějakou dobu na balkóně, ulehli tedy do postele. Zády k sobě, a každý také co nejvíc ke kraji.

Přesto Tom usnul okamžitě. Ale za chvíli se zase vzbudil, vymrštil se rychle do sedu, zhluboka dýchal a třásl se. 'Teď ne,' pomyslel si vyděšeně, 'kdykoliv, ale ne teď.'

Přesto se ale třásl dál, a začínala se mu točit hlava. Potřeboval okamžitě na vzduch. Pokusil se vstát, ale nohy mu vypověděli službu a on okamžitě se skácel k zemi.

Benedicta to muselo vzbudit, jelikož Tomovi už za chvíli s ustaraným výrazem pomáhal na balkón, aby se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

"Tome, v pohodě? Strašně se klepeš, co se děje?" zeptal se tmavovlasý muž se strachem ve tváři.

"Prášky... šuplík... prosím," zašeptal Tom roztřeseně.

Benedict rychle vstal a s překocením jedné židle v pokoji se vydal do vrchní zásuvky Tomova nočního stolku. Prášky našel okamžitě, popadl i Tomovu sklenici a vodou, přičemž trochu vylil, ale bylo mu to v tuto chvíli úplně jedno.

Tom se na něj vděčně podíval a prášky si rychle vzal. Benedict seděl a čekal, jestli to Tomův stav trochu zlepší. A to se po malé chvíli naštěstí opravdu stalo.

Tom cítil, jak se mu uvolnil krk a on znovu může pořádně dýchat. Také se pomalu přestával klepat.

Benedict se na něj trochu lítostivě podíval. "Tome... řekni, byl to panický záchvat?"

Světlovlasý muž se zmohl jen na malé přikývnutí.

Benedict věděl, co panické záchvaty obnáší, trpěla jimi jeho sestřenice. Upřímně Toma litoval. Proto ho bez varování pevně objal, a do ucha mu chvíli něco šeptal. "V klidu. Jsem tu s tebou, bude to dobrý, jo? Hlavně klid."

Tom se znovu zmohl jen na přikývnutí. Po chvíli už záchvat opadl úplně, a on byl znovu schopen normálně přemýšlet. Když si uvědomil, že Benedicta stále pevně objímá, rychle ho pustil.