BRATŘI NAVŽDY

Dnes už končí naše utrpení

,,Jungkooku! Taehyungu! Pojďte sem!" zařval na nás náš otec z kuchyně.

Já s Jungkookem jsme se vydali společně se strachem u srdce dolů.

Bojím se že nás opět zmlátí.. Tak jako vždy když nás volá.. Ale doufám že to alespoň více odnesu já než moje malá sušenka.. Vždyť je mu čerstvě patnáct a on už ho takhle mlátí kvůli naprostým blbostem.. A já jsem bohužel jen slaboch co se mu nedokáže postavit. Ale vždy, když se na nás chce vyřádit tak se vždy stavím před sušenku aby toho schytal co nejmíň.

,,Co to má jako znamenat?!" zařval na nás táta a ukazoval na naše žákovské.

,,Taehyungu! Jak to že máš jedničku s mínusem?!" zařval na mě.

,,A co ty spratku? Zase brečíš jo?!" zařval na Kookieho a já si hned na to všiml že pláče.

,,Věř mi že to já taky pláču z tvé hlouposti! Jak můžeš mít kurva dvojku z matiky?! To jsi tak blbej?!" zařval na něj a sušenka se hned na to více rozplakala.

,,Pojď sem." zašeptal chladně můj otec a já hned věděl co přijde.

,,Dostaneš padesát ran vařečkou a to takovou silou že jí o tebe zlomím!" zařval.

Kookie nahlas polkl a s pláčem se k němu chtěl vydat.

Já ho ovšem rukou zastavil.

Dnes už končí naše utrpení..

,,Taehyungu nech ho jít nebo seřežu i tebe!" zařval.

,,Bráško.. Pusť mě ať ti taky neublíží." zakňučel Kookie tiše.

,,Ne bráško. Ty nikam nejdeš a ty!" křikl jsem a ukázal na našeho tátu. ,,Ty už se mě ani mého bratra nedotkneš!" zařval jsem na něj a hned jsem v jeho očích spatřil vztek.

,,Co sis to dovolil mi říct?!" zeptal se mě výhružným hlasem a podíval se na mě.

,,To co jsem měl říct už dávno.." odpověděl jsem klidným hlasem.