Dotek smrti

Untitled part

„Všechno jsi zkazila! Těšil jsem se a ty jsi všechno zk..." hlas zanikal v dálce, jak přicházela k vědomí. Rudé oči odplouvaly do neznáma. Ty rudé oči! Ztěžka pohnula víčky a otevřela jedno oko na škvírku. Druhé jí otevřít nešlo. Viděla rozmazaně. Co se stalo? Kde to byla? Hlava jí třeštila. Snažila se pohnout. Jakmile to ale udělala, tělem jí projela ostrá bolest. Zakřičela a ihned se zase uklidnila. Plexisklo helmy měla roztříštěné, dioptrické brýle na nose neměla. Musela je ztratit a bez nich viděla s oběma očima mizerně, natož s jedním. Byť nedokázala zaostřit, poznala, že je všude tma jak v pytli. Byla noc. Znovu se pokusila trochu pohnout. Zdálo se jí, že vědomí už nabyla vcelku obstojně. Kde to ale, sakra, byla? Na čem to visela? Zkusila zvednout hlavu, aby se podívala nahoru, protože pod sebou neviděla ani ň. V mlžném oparu zahlédla měsíc v úplňku. Co to ale bylo před ním? Mžourala, aby dokázala rozpoznat... větve? Větve! Visela na stromě! Začala se jí zmocňovat panika. Kde se vzala na stromě? Záblesk a příšerná bolest v hlavě. Rudé oči ve tmě, které najednou začaly dostávat tvar. Kolem nich se tvořilo cosi hnědého až zrzavého, až se jí vybavila kontura srnky. Pane Bože! Střípek se začal formovat do skelní tabule. Zatáčka, srnka, brzdy, skřípění gum, náraz a tma. Ale ty rudé oči... Snažila se uklidnit. Začala si uvědomovat, že větev, na které visela, ji bolestivě tlačí do břicha. Ale co měla dělat? Nebyla schopna pohybu. Musí ale něco zkusit. Jela za světla a najednou je tma. Jak dlouho tu mohla být a nikdo si jí nevšiml? Pohnula levou rukou. Nebolela. Zkusila ji zvednout. Úspěšně. To samé se rozhodla udělat s pravou. Paží jí projela nesnesitelná bolest. Z úst se jí vydral srdceryvný výkřik. Ne, pravou rukou to nešlo. Ani nevěděla, jak vysoko je nad zemí. Stačil špatný pohyb a mohlo být po ní. Z očí se jí začaly drát slzy. Ona tady zemře! Kde má, do prdele, mobil? Levá noha, levá noha! Ne! Kapsa na stehno je pryč! Co se to, k čertu děje! Jak se vůbec mohlo něco takového stát? Začalo se jí dělat špatně od žaludku. Samozřejmě, třeštila jí hlava, určitě měla otřes mozku. Zvracení na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Snažila se sklopit hlavu co nejvíc, aby si nenazvracela do helmy, to by jí ještě tak chybělo, čichat do konce smrti své vlastní zvratky. Povedlo se jí to. Úlevně si vydechla, když jí známý nepříjemný tlak v žaludku přešel. Zhluboka dýchala a snažila se přemýšlet. Byla nesmírně unavená, opět se o ní ucházely mdloby. Ona ale nesměla polevit. Ta myšlenka byla jenom vteřinová, nemyslela ji vážně! Natáhla levou ruku do strany a na něco narazila. Vyděsila se a rychle ruku stáhla. Nic se ale nestalo. Sebrala tedy odvahu a znovu opatrně ruku natáhla pryč od sebe a ohmatala širokou pevnou věc. Byl to kmen! Hrudníkem jí projel záblesk naděje. Jak se jenom vyšplhat celá na tu zkurvenou větev, když má funkční jenom jednu ruku a to ještě neví, jestli vůbec cítí nohy. Nedalo se nic dělat. Musí využít všechen adrenalin, co jí zbýval nebo po ní neštěkne ani pes. Nikdo neměl důvod, aby ji sháněl. Nikdo. A on už vůbec. ON UŽ VŮBEC!! Ani vlastní manžel, který byl na služební cestě, neměl potřebu si ověřovat její domácí přítomnost. Proč? Navíc v posledních měsících už toho spolu ani neměli moc co probírat. Štvalo ji to? Ano. Mrzelo ji to? Ano. Nic se ale nezměnilo. Zoufalá zaječela do tmy.

„Pomoc! Kde jste kdo!" její hlas zněl ozvěnou. Vyplašila ale jenom hejno ptáků. „Kde jste kdo?" zeptala se plačtivě pro sebe. Nikdo ji tu nenajde. Je uprostřed lesů. Znala to tu. Jezdívala tu za kamarádkou. V té pitomé zatáčce je malé odpočívadlo a za ním sráz. Kde se tam ta srnka tak najednou vzala? Nikdo ji tu nenajde. Pokud motorka neleží na odpočívadle, a to dost výrazně pochybovala. Nejela zrovna padesátkou a svodidla tam nebyla. Kdyby ano, určitě by nevisela na tom debilním stromě! Proč mu to jenom neřekla? Teď zemře s pocitem, že mu nikdy nepověděla pravdu. Právě kvůli takovým situacím se to dělá! Jenže, kdo to mohl tušit? „Nenávidím tě, ty jeden blonďatý zmetku!" zakřičela do tmy a zaječela jako raněný lev. Hned si uvědomila, jaká to byla chyba. Chraplavě zakašlala, až ucítila v puse krev. „Ale ne..." vzlykla a zavřela oko.