Vlčice (MCU, FF)

1.

O devatenáct let později
Ležela jsem na studené podlaze své cely v Hydře a snažila se alespoň na chvíli zůstat vzhůru, abych se mohla najíst. V jídle byly sice střepy, ale to mi nevadilo, bylo to to jediné, co jsem tady dostávala. Vadilo mi něco jiného. V jídle byly prášky utlumující mozkovou aktivitu a já díky nim přicházela o svoji schopnost mentální komunikace, kterou jsem získala při operaci, kterou mi provedli, když mi byly čtyři roky. Měla jsem jinak sešité nějaké nervy a díky tomu jsem se dokázala naladit na cizí mozek.
Zvykla jsem si na ně, ale protože tady jsem v Hydře, tak je mít nemůžu.

-----------------------------------------------------------

Ve dveřích zarachodil klíč. Přišel dozorce, aby mě odvedl na dnešní várku pokusů. Nenáviděla jsem je. Nejsem pokusný králík, jsem člověk, co by měl mít taky nějaká práva!

Nemohla jsem proti tomu ale nic dělat. Jednou jsem se sice pokusila utéct, ale chytili mě a nasadili velmi krutý trest. Někdy bych se ale chtěla podívat na svět za zdí, kterou je ohraničená základna. Vždy cestou na pokusy se pokouším představit si, jaké to tam je. Ale než se dostatečně vzbudím, abych to udělala, vždy jsme už na oddělení, kde se dělají pokusy.

Bylo to tak i tentokrát. Došli jsme do bílé vymalované místnosti, kde mě dozorce připoutal na křeslo a k tělu mi připojil několik hadiček, do nichž vzápětí začala proudit nějaká látka, podobná stříbřitě zbarvené vodě. Byla jsem si ale jistá, že to tak není. Snažila jsem se nekřičet, protože to by těm hydrantům ještě připadalo velmi vtipné.

Ze zadržování bolesti už mi tekly slzy z očí proudem, ale to už jsem nevydržela a rozkřičela se na celé kolo. Bolest byla obrovská, větší než normálně, takže se mi oblastí mozku, která ještě nebyla naplno zahlcená bolestí, podařilo přijít na to, že to nejspíš bude zase jedno z té části sér, které ke své aktivaci potřebují adrenalin. Takže mě nejspíš bude zase čekat adrenalinová noc. Už při pouhém pomyšlení na tu minulou blednou všechny noční můry, co se mi zatím zdály (a že jich nebylo málo, každou noc nějaká), a já doufám, že už nikdy neuslyším nic, co jsem slyšela tehdy.

Pomalu jsem se z neustávající bolesti propadala do bezvědomí a očekávala opět nějakou noční můru, ale vzápětí se zřejmě něco stalo a test byl přerušen. Vědci začali pobíhat vyděšeně a dvě vteřiny na to se rozezněl alarm.

Napadli nás!, blesklo mi hlavou, ale vzápětí mi došlo, že by to museli být ti Avengers, o kterých se tady hydranti dost často bavili, aby mě odtud dostali. Nikdo jiný by totiž nedokázal zničit základnu Hydry.

Z dálky se začal ozývat boj a podle toho, co jsem slyšela se přibližoval. Vědci a agenti Hydry se snažili zabarykádovat dveře, což jim ale bylo málo platné, protože je vzápětí někdo vyrazil.

Můj dozorce z celý se mě pokusil tam odtud dostat, abych útočníkům nepadla do ruky. To mu ovšem nebylo dopřáno, neboť si toho všimnul ten, co před chvílí vyrazil ty dveře. Popadl nějaký obrovský talíř, nebo co, a hodil to po něm. Dozorce se zapotácel a pak padl nehybně k zemi.

Vyděšeně jsem se na něj dívala. Proboha, tohle mi určitě udělají taky! Když jsem se ale pokusila pohnout, mému vědomí se to asi nelíbilo a začalo se vytrácet. Poslední, co jsem slyšela byl výkřik toho s tím talířem. "Romanovová, ta holka!"

*Nataša*
Jen co ta holka na křesle omdlela, kapitán mi ji dal na starost. No paráda. Rozeběhla jsem se k ní a cestou střílela do všech hydrantů, co tady pobíhali. Byli tak směšní, jak se snažili utéct.

Doběhla jsem ke křeslu a začala jsem z ní strhávat pouta a různé hadičky, které na sobě měla, ale musela jsem opatrně, protože při sebemenším prudkém pohybu zaskučela bolestí.

Pak jsem ji popadla a rozeběhla jsem s ní směrem k Jetu. Naštěstí byla hned za východem z místnosti díra, takže jsem nemusela přes ty hydranty a k naší lodi jsme se dostaly bez problémů. Už tam čekal Bruce, který mi jí pomohl dostat dovnitř.

"Kdo to je?", zeptal se mě a já pokrčila rameny. "Našli jsme ji tam na pokusném křesle, bude potřebovat naši pomoc ", vysvětlila jsem mu.

O chvíli později přišli/přiletěli ostatní a letělo se domů. Cestou nikdo nemluvil.

Když jsme přiletěli, šla jsem okamžitě do svého pokoje a do sprchy. Pak jsem si vzala nějaké domácí oblečení, ani nevím jaké, a chystala se jít se najíst, ale přerušil mě J.A.R.V.I.S.

"Slečno, doktor Banner vás chce v laboratoři", oznámil mi. "Vyřiď mu, že za chvíli jsem tam", povzdechla jsem si. Jídlo musí počkat.

"Ahoj Nat", uvítal mě Bruce, když jsem se objevila v laboratoři. "Co potřebuješ?", zeptala jsem se ho. "Neznáš nějakou Isabellu Romanovou?"

"Tak se jmenovala moje sestra, nikdy jsem ji neviděla, ve čtyřech letech zřejmě zemřela při útoku Hydry. Proč?" Kývl.

"To je ona."

Ahoj, hlásím se vám s první kapitolou tohoto příběhu. Jen něco k technickém infu: kapitoly vydávám zásadně nepravidelně, ale snaž se mít pauzu tak týden maximálně. Doufám, že vám to nevadí.
               Night