Rogersovi děvčata

Jiná dvojčata

Jsem Edith Grace Rogers, je mi 16 a chodím na Queenskou střední se svou populární sestrou, Lorettou Sharon Rogers. Jsem ráda za to že jsem to tišší dvojče. Ale u mámy jsem byla většinou oblíbenější já, ale u táty Loretta, náš byt byl maličký a hned naproti Martinézovým, bydlela tam holka se kterou jsem se kdysi bavila, ale po tom co všechno se stalo, tak jsme se nějak oddalovaly, ale věřím že k Hope si svou cestičku přátelství ještě najdeme. Taky tam bydlel moc hezký kluk, vysoko školák a můj idol, jeho španělské kořeny byli znát, ale pro mě byl Marco vzdálený jako Země od Uranu a moje šance k němu byli jako Pluto.

Jelikož máme menší byt, tak mám pokoj s Lorou, ovšem půl na půl. Moje polovina má svůj řád a všechny věci byli vždy na svém místě. Pravým opakem byla Lora, všechno bylo všude a nikde se nic nemohlo najít. Ve škole jsme obě měly jiné tituly, já jsem „Tichá šprt" a ona je „Populární dívka", když vyjdem z bytu, nejsme sestry, říkává vždy Lora.

„Tak bavte se broučci," řekne táta, když odcházíme z bytu, Lora už dávno ale na cestě do školy byla.

„Pa, tati," rozloučím se a zavřu za sebou, ovšem vrazím do svého idola, který zrovna šel do školy, musela jsem být rudá jako rajče. „Promiň, Marco," špitnu stydlivě.

„Ale nic se neděje, Ed, nechceš hodit do školy?" zeptá se a já na něj fascinovaně kouknu, bůh mi dává šanci.

„Jo, díky," vykoktám ze sebe a před domem nastoupíme do jeho mercedesu. Cestou jsme prohodili pár slov a své rudé tváře svedla na chladné počasí.

„Tak zas někdy," řekne Marco, když vyjdu z auta.

„Určitě ano," řeknu a zavřu dveře auta. Mercedes odvede a já začnu tát, tenhle de lepší být nemůže.

„Ahoj, Edith," pozdraví mě kolem jdoucí spolužačka s nenávistí. Jo, moc lidí mě tu rádo nemá, a proč? Protože to musí vypadat jako z amerického filmu, jen čekám na Norisse, aby mohli přes ten film hodit miliardu reklam.

Asi jste poznali, že ráda přirovnávám normální věci k úplným blbostem. Škola uběhla jako voda a já už seděla venku na lavičce v parku, dělala si domácí úkoly a u toho poslouchala své oblíbené písničky a nějak průběžně je zpívala. Úkoly byli dokončené a došla jsem domů. V pokoji si vzala svou tašku s věcmi na tréning boxu a šla na něj.

Většina lidí by do mě neřekla že dělám box, vlastně teď to bude čtvrtým rokem.

„Ahoj, Edith, dlouho jsem tě neviděla," řekne má kamarádka Holly, dneska přiletěla ze soutěže v Mexiku a jen tak tak stíhala tréning.

„Neviděla jsi mě 3 dny, Holly, ty děláš jako bys mě neviděla rok," dodám a obejmu ji.

Tréningy mi vážně pomáhali, můj stres se snížil a svou přebytečnou energie jsem aspoň někde vkládala. No i když jsem z tréningu byla většinou více nabitá energii.

Po tréningu jsem se s Holly rozloučila a šla domů, byla už tma a na ulicích svítili pouliční lampy.