Amnesie

smrt??

Promiňte mi za neaktivitu. Poslední dobou nestíhám a jsem daleko od wifiny. Takže budu přidávat málokdy. Prominňe mi to. :-( :-D Nevim, jestli se vám tenhle díl bude líbit. Tak prosím okomentujte.

Doplnim svítilnu a napiju se lektvaru, protože jsem si málem nadělala do gatí z toho strachu, že jsem tady narazila na "panenku". Eště, že je to jen krysa. Uff. Co bych asi dělala kdybych ji tady našla. Už by to nebylo málem, ale podělala bych se už fakt.

  Radši nad tím nebudu přemýšlet a půjdu dál, sice riskuju, že potkám Enie, Roberta nebo Bebe, ale když budu stát na jednom místě, tak se nikam nedostanu.

Mám eště tři klíče, tak hurá do toho. Ale nejdřív se podívám na tenhle stůl. Je tam další dopis.

Stojí tu:  To si se lekla co? Panenky jsem už rozmístil a už tu běhaj jako živý. Takže se teš. Pa. Mu ha ha ha.

    S pozdravem

                          J.K.

No fajn. Teď mi došlo... Proč mi píše dopisy, když se mnou může komunikovat pomocí kamery a mikrofonu? Asi to je idiot. To je jediný vysvětlení...

Už chci dom. Nebavý mě to tady. Asi budu brečet. Stýská se mi a ani nevim po kom. Prostě mám takovej pocit, jakoby mi někdo důležitej chyběl.

Zatřásla jsem hlavou, abych zapoměla na tyhle pocity a šla dál. Našla jsem dveře a odemkla.

,,Ne! To snad neni možný! Pomooooc!!!" Proti mě se vrhla nějaká malá postava. Pochopila jsem, že je to ta panenka. Ve svejch malejch, mrtvejch rokou svírala nůž.

Skočila po mě a sekla mě do nohy. Tekla mi krev a hodně to štípalo. Tou bolestí jsem se svalila na zem a panenka mi šla po krku. Snažila jsem se s ní bojovat, ale marně. Řízla mě do krku. Docházeli mi síly. Pomalu se mi zavíraly oci a nakonec byla tma.

Je tohle konec Dany? Zemře? Co nebo kdo ji tak chyběl? To se dozvíte v další časti, teda jestli se vám to líbí. Ráda budu když mi sem dáte nějaký to vote a zanecháte koment. Díky mucQ.

Tuto kapitolu věnuju mojí nej kamošce Sáře a mým čtenářům a tobě zlato. Miluju vás. :-* ;-)