Učitelka?

Bez kamarádů?

Tak už asi nemám kamarády. No není to milý?

Dřív jsem si myslela, že nemít kamarády je nějaký handicap. Že je to prostě špatně. Čím jsem starší, tím víc přicházím na to, že jsem za to možná i ráda. Už vlastně odmala jsem měla problémy vycházet s ostatními. Většinou se mi ostatní dost posmívali. Popisovali mě jako tlustou, škaredou, divnou a podobně. Nikdy jsem nezažila pocit být středem kolektivu, protože by mě měli rádi... Vždy jen, když potřebovali terč k posměchu. I když jsem pro kolektiv dělala vždy první poslední, jediný, kdo to byl schopen ocenit byla třídní učitelka.

Od učitelů jsem vždy sklízelá chválu. Dostala jsem i nekolik ocenění na konci školního roku. Možná právě to mě přivedlo na to, že bych jednou chtěla být učitelka. Chtěla bych také ukázat dětem, které se cítí být samy, že je někdo, kdo je dokáže ocenit. A dát jim nějaký pocit toho, že nejsou na světě samy...

Když zmíním před dospělými jaké povolání bych chtěla jednou dělat, říkají, že mám jejich obdiv, protože oni by na to neměli nervy. Je hezké to slyšet. Pro mne prostě znamená toto povolání něco víc. Baví mě předávat ostatním vědomosti, s dětmi skvěle vycházím a celkově mě to naplňuje. Můžu říct, že v této práci bych byla opravdu šťastná.

Dnes už vím, že nemusím mít miliony přátel. Stačí jen ti, před kterými se nemusím přetvařovat, že jsem někdo jiný. Už vím, že problem není ve mně, ale v lidech.