The Sky Is The Neighbourhood

1. Lucas

Dneska jsem přemýšlel o sobě. Kdo jsem, co jsem zač, proč tu jsem? Fascinuje mě smrt, ale nechci se zabít, alespoň ne úmyslně. Sice v mé minulosti to nebylo zrovna růžové, ubližoval jsem si moc. Ale teď jsem už silný... Nebo jsem si to o sobě myslel.

Přemýšlím o sobě ve škole, hlavně při dějinách, při jídle, dokonce se mi o tom zdá. Pronásleduje mě to. Děsí mě to.

Pokládám si sám sobě otázky typu: Dozvím se to dnes? Kdy to konečně zjistím? Kdo jsem? Je dnešek ten pravý den? Nebo se dozvím až za týdny, měsíce, či ne roky?

Mohu se z toho zbláznit? Tyto myšlenky se mi honí hlavou. Blázním z toho. Potřebuju se vypnout a chvíli na nic nemyslet. Nutně potřebuju klid. Prosím...

Právě sedím v okně a koukám dolu. Může to být tak 5 metrů nad zemí. Tolik možností jak to tu skoncovat. Ale opakuju si nahlas, že jsem silný. Jsem silný.

Nakonec se rozhodnu pro jedno řešení. Zkutálim se z okna dovnitř pokoje a jdu hledat cigarety. Najdu cigarety, tak mi zbývá ještě zapalovač. V jedné ruce držím krabičku s cigaretami společně se zapalovačem a v druhé ruce mám mobil. Hazel ( i když to oslovení nemusí, ode mě ji nevadí) slíbila, že zavolá, tak radši pro jistotu. Mám opravdu rád Hazel, ale čistě kamarádsky.

Sednu si zpátky do okna a začnu nahlas řvát: ‚‚Já, Luke Jeffrey prohlašuju, že jsem sice duševně nemocný, ale už se nehodlám zabít. Ale kdyby náhodou by se mi něco stalo, tak veškeré mé pozemky odkazuju mé nejlepší kamarádce a mé sestře. Všichni si to pamatujte." Když tu takhle řvu, tak nějaký nováček v našem sousedství vyleze ze svého snobského domu a začne na mě řvát, co to blbnu.

„Vy, pane je vidět, že tu jste nový a nic nevíte. Můžete mi tak políbit prrrr..." nedořeknu to a jen flusnu dolu na zem. Soused si odfrkne, ještě něco zaječí, ale to ho už nevnímám. Zalezl zpátky do načančaného domu.

Mobil začne vyzvánět jak divý. Volá Hazel, přesně jak jsem si myslel, Volá, že domu dorazila v pořádku, jen vypráví, jak byla hrozná cesta. Povídáme si skoro hodinu a já mezitím vykouřím dvě cigarety. Nakonec se mě zeptá, zda nechci u nich dnes přespat, za účelem udělat prý nějaký projekt a já jen souhlasím. Domluvíme se na sedmou a já více jak hodinový rozhovor ukončím. Podívám se na hodiny a ono je už po páté hodině. Dostanu nehorázný hlad.

Když se doploužim do kuchyně, tak mě mamka přivítá s otevřenou náručí, obejmu ji a když se přehrabávam v lednici, tak mamce oznámím, že přes noc budu u Hazel. Ona nic nenamítá a jen řekne, ať si vezmu něco dobrého s sebou. Dobrý to nápad mami.

Zjistím, že je už na čase jít, protože cesta za Hazel trvá skoro 30 minut pěšky. Autobus tam nejede, nic prostě. Dobalím si věci a vezmu si batoh. Slítnu schody, nazuju si boty a obleču mikinu.

Venku je krásný podzimní počasí, tak si neberu bundu. Dnes dokonce svítí slunce. Ale to se mi nelíbí. Přímo nenávidím slunce. V tomhle jsem stejně depresivní jako Hazel. Nechápu jak můžeme být, jak spřízněné duše, ale na většině se shodneme.

Vyjdu ven, na příjezdovou cestu a vyrazím směr Hazelnin dům. V uších mi hrajou písničky. Mám chuť tancovat, poskakovat. Dnes je mi dobře, i přes ty myšlenky. Tancuju a potichu si zpívám. Líbí se mi můj hlas, zní docela přijatelně.

Vše se tak příjemně točí a všemožně naklání. Dívám se před sebe, na cestu přede mnou. Zavírám oči a užívám si ten pocit. Pocit svobody a naplnění štěstím.

Cesta uběhla rychle ,vidím Hazelnin dům. Hazel stojí před ním a vyhlíží mě. Má na sobě černou sukni, žlutou košili a přes to přehozenou sportovní bundu. Moc jí to sluší. Vypadá úchvatně, jako vždy.

Podívám se na mobil kolik je. Přesně akorát. Je 6:53pm, takže tam mám být za 7 minut. Hazel je tak roztomilá. Zafoukal vítr a její kratší vlásky to rozevlálo. Hazel mě zahlídne, tak utíká za mnou. Sice jsme se dneska viděli ve škole, ale jak tak vidím, tak jsem ji i tak chyběl. Vrhne se mi do náruče a já si jí chytnu, že ji držím nad zemí. Dám ji drobnou pusinku do vlasů a ona se zachichotá.

Jeden z důvodů proč chci zůstat naživu je ona a má ségra. Tyhle dvě dívky mě drží nad vodou a nedovolují, abych se kdykoliv potopil. Můžu jim být vděčný. Jsem jim strašně vděčný.