Bolí to |Dramione|

Bolí to

,,To stačí, ty parchante!" zavrčel jeden z bystrozorů. Přesněji ten, který měl jednu svou ruku obmotanou kolem paže Draca Malfoye, zatímco v druhé svíral hůlku.

Surově ho vyvedl ze síně, kde se předchozí dvě hodiny nacházeli. Od výhry Harryho Pottera neuběhlo ani osmačtyřicet hodin, když rozsudek o Dracově budoucnosti padl. Jakákoliv naděje zmizela. Slova Kingsleyho Pastorka zněla jasně.

,,Zničíš mi sako a já ti ty pracky utrhnu!" vyjel po něm blondatý odsouzenec, i když mu to samozřejmě bylo prd platné. Hůlku mu již stihli sebrat a obě ruce mu svíral onen bystrozor se samotným Potterem, který byl z Dracova odsouzení asi nejštastnější.

Tři muži opustili místnost plnou kouzelníku, at už těch z ministerstva, ale i z veřejnosti. Obří dveře se za nimi zabouchly a oni se ocitli o samotě. Kráčeli dlouhou chodbou, směrem k východu, neb bystrozoři měli jasný úkol. Slyšet byl pouze klapot jejich podrážek .

Blondatý chlapec, nebo možná již muž, sebou škubal, což způsobilo maximálně to, že stisk dvou mužů za ním zesílil, což ho vytáčelo ještě víc.

Nenáviděl je. Toho zjizveného kreténa nenáviděl již předtím, ale momentálně ho nenáviděl víc, než kdy jindy. Nedokázal přijmout to, že přeci jen vyhrál. Že to je zrovna on, kdo ho přemístí do Azkabanu, že zrovna jeho ksicht bude to poslední, co uvidí, než ho zavřou do toho pekla, odkud se už nepodívá. Nenáviděl ho, jelikož on měl největší zásluhu na tom, že se jí již nedotkne. Že si nikdy neřeknou své ano, už nikdy se nepolíbí. Do konce svého posraného života bude dřepět v té hrůze, aniž by si mohl svou snoubenku stáhnout do objetí. A za tohle všechno může nejvíce právě Potter. Osoba, která údajně zachránila život nespočtu kouzelníkům, i když opak je pravdou. Hned, jak vyhrál, na nic nečekal. Příští den ráno již chytal všechny zbylé smrtijedy, aby je mohl zavřít. Což si samozřejmě zasloužili, každý to věděl. Ale taky každý věděl, že zrovna on, Draco Malfoy, si to zaslouží ze všech nejméně, poněvadž smrtijedství mu šlo, asi jako Grangerové létání na koštěti. Jenže to toho kreténa nezajímalo. Využil své vlivnosti a poslal Malfoye do Azkabanu.

Ozvalo se další bouchnutí dveří, což Draca vytrhlo z myšlenek.

,,Draco!" vykřikla ubrečená dívka a i přes to, že měla na nohou nebezpečně vysoké podpatky, se rozeběhla. Všichni tři se na ní otočili, ovšem každý z jiného důvodu. Nepodstatný bystrozor nepoznal její hlas, Harry Potter ho poznal, no a Draco stejně tak.

,,Odejdi, Hermiono," přikázal jí její bývalý nejlepší kamarád.

Ano, bývalý. Proč přesně, to nevěděl nikdo, krom těch dvou.

,,Ne," odsekla rozhodně a stále koukala na kluka, který jí byl tak dlouho rodinou, ,,pust ho, Harry," pokračovala dál a stále svůj uslzený pohled směřovala na zmiňovaného bruneta. Neměla sílu na to, aby se podívala na něj.

,,Zbláznila jsi se?" vyjel na ní, ale to jí nerozhodila. Vytáhla jakýsi pergamen a dala mu ho.

Zatímco zelenooký chlapec, muž, si s rudým obličejem četl, co stálo na pergamenu, blondatý modroočko propaloval pohledem jedinou ženu , která tu s nimi byla.

,,Patnáct minut, ani o vteřinu víc!" odstrčil od sebe Draca, krerý to nečekal a upadl.

Harry i prošedivělý muž se rozešli pryč a Hermiona stále koukala na jedno a to samé místo.

,,Já to nedokážu," zašeptala, načež znovu propukla v pláč. Její vzlyky byly to jediné, co Draco v tu chvíli vnímal. Srdce ho bolelo, slzy držel jen tak tak a všechen vztek ho opustil.

Přisunul se blíže ke zdi a přitáhl kolena k sobě. Zadíval se na svou levou ruku, přesněji na svůj prsteníček.

Byla noc, možná tak tři hodiny ráno, ale to ani jeden z nich nevěděl jistě. Voldemort byl mrtvý, každý oslavoval. Ale oni dva ne. Byli si vědomi toho, že tohle všechno je pro ně naposledy.

,,Nikdy, již nikdy ho nesundám, Draco," zašeptala a chytla ho za onu levou ruku. Blondýn sebou škubnul, nevšiml si, že je u něj.

Nebylo slyšet vůbec nic. A vidět už vůbec ne. Jediný zrdroj světla pro ně byly hvězdy, které jako kdyby věděly, že dnes zářit zkrátka musí.

,,Miluju tě."

Oba koukali jen tak do blba, mlčeli. Společné mlčení je někdy to nejlepší.

Slabě se posumála. ,,Oba ti nejchytřejší studenti, no a pak udělají takovou blbost," setřela si slzy a on si s ní propletl prsty.

Nevěděli, jak dlouho už na té louce jsou. A nezajímalo je to.

,,Bolí to, Hermiono," zašeptal on a neubránil se slzám. Brečel, jako malé děcko, a bylo mu to úplně ukradené. Stejně ho zavřou a on už bude navždy jen sám se sebou, tak co.

,,Je tohle konec?" pronesla po nějáké době kudrnatá čarodějka a chytla svého přítele za ruku. ,,Možná," odvětil a stočil svůj pohled na ní.

,,Já vím, Draco," vyhrkla a padla mu kolem krku. Škubala sebou, popotahovala. Drtila Draca v objetí. Nebyla s tím smířená.

Zvedl se ze země a zhluboka se nadechl a zadíval se na nebe. Jako kdyby se ujištoval, přitom nebylo v čem. Byl si naprosto jistý a věděl, co dělá.

,,Miluju tě, Hermino. Tak moc," zavyl přiškrceně a svůj obličej zabořil mezi její hlavu a rameno. Stisk kolem jejích boků ještě víc upevnil a....pomalu umíral.

Prohrábl si své upravené vlasy, sáhl do kapsy a poklekl do trávy.

Rukama mu zajela do vlasů a stále nemohla pořádně dýchtat. Dusila se svými vzlyky . Jeho slzy smáčely její bílou košily, tak jako ty její slzy smáčely tu jeho. Oba byli zlomení , milovali a zároveň nenáviděli. Zbývalo jim několik desítek vteřin. Potter a ten druhý muž se již zvedali se židlí, aby je mohly již nadobro odloučit. Kráčeli směrem ke dveřím, zatímco Draco Malfoy a Hermiona Grangerová potlačovali obrovskou bolest.

,,Je to sobecké, Hermino. Tak moc," zašeptal a pohlédl jí do jejích krásných oříškových očí. ,,Vezmeš si mě?"

Patnáct minut uběhlo na vteřinu přesně, když byla Hermiona Grangerová - dívka, která nikdy nebude mít tu možnost, aby měla přijímení stejné, jako její snoubenec -, odtržena od Draca Malfoye - chlapce, jehož srdce právě zmrzlo - a někde uvnitř oba právě zemřeli.