Cena lásky

1. část

Rudé slunce nám svítilo do očí, když se postupně přehupovalo přes vzdálený horizont. Seděl vedle mě a opíral svoji hlavu o mé rameno, přičemž jeho dlouhé plavé vlasy mu splývaly až na moje záda. Jeho bledě modré oči pozorovaly dlouhé stíny, jenž vrhaly budovy ve městě v údolí pod nimi, a hejna ptáků v záři zapadajícího slunce.

"Už je to rok, co jsme spolu," pronesl po chvíli směrem ke mně. "A byl to ten nejlepší rok, který jsem kdy zažil," odpověděl jsem mu. Chvíli jsem se rozmýšlel, tělo se mi začalo třást nervozitou, strachem a úzkostí najednou. Nakonec jsem sebral odvahu a rozhodl se. Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a otočil jsem ji tak, abych mu viděl přímo do očí a tichým hlasem promluvil. 

"Musím odejít. Otec Dominicus zjistil pravdu. Nemohu zde déle setrvat, musím co nejdřív odsud." "J-jak?" hlas se mu zadrhl a do očí se mu začaly řinout slzy, "vždycky jsme si dávali pozor, aby nás nikdo neviděl nebo nepřistihl." "Není důležité jak nebo kým, podstatné je, že se tak stalo." Nadechl jsem se, jak jsem se chystal ze sebe vypustit snad tu nejtěžší otázku v mém životě. "Půjdeš se mnou? Opustíš kvůli mně pohodlí domova? Opustíš svoji rodinu? Půjdeš se mnou až na konec širého světa až konečně najdeme místo, kde se budeme moct usadit a být spolu, aniž bychom se museli bát toho, že nás kvůli tomu pověsí?" zeptal jsem se opatrně, ale už dopředu jsem znal odpověď. Na to jsem ho znal už příliš dobře. "Víš, že s tebou půjdu kamkoliv. Pro mě bude hlavní to, že budu moct být s tebou. V dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci. Dokud budu s tebou, budu šťastný." V ten moment vyhrkly slzy i mně, jak moc jsem byl jeho slovy dojatý. "Děkuji," zašeptal jsem mu v odpověď a jemně ho políbil.

Poté jsme tam ještě dlouho do noci seděli, povídali si, vzpomínali na náš společně strávený rok a užívali si přítomnost toho druhého, jako by to mělo být naposled. Přišlo mi, jako bychom tam seděli celou věčnost. Nakonec však nastal čas jít domů. Naposledy jsme se políbili a každý jsme se vydali vlastní cestou domů.