Bývalá nejlepší kamarádka

Dívala se na město, co se rozprostíralo před ní. Smutně se usmála, když jí ukápla slza a podrbala svého psa, který se na ni se starostí díval.

Přesně tady se předtím bavily a snily, jak spolu budou na kolejích na výšce. V jejich tehdejších snech byl svět růžový, bez problémů a zbaven toho, že člověk nikdy nedostane to, co si představuje. Byly to bláhové vize, ale za sebou měly už tolik roků přátelství, tak co by se za těch pár dalších let mohlo změnit?

A přesto se toho tolik proměnilo.

Nedokázala určit moment, který vedl k tomuhle. Slza skápla na její ruku. Další neradostný úsměv přišel se vzpomínkou, jak si házely fotbalovým míčem a ona jí přesně na té ruce ulomila kus kosti v prostředníčku. Ani ne tak ona jako jedné z nich neschopnost házet a druhé neschopnost chytat.

Prostě skvělá dvojka.

A teď si jsou pro sebe cizí. Žijí úplně odlišný život. 

Ach ano. Pravda, časy a lidé se mění.

Pořád nechápala, jak se jí může zdát cizí člověk, se kterým musela propsat dny, ne-li týdny čistého času svého života. A teprve kolik týdnů reálných konverzací a dnů smíchu.

A teď z toho nic nezbylo. Jen ty vzpomínky.

Kde jsou časy, kdy spolu mohly mluvit hodiny a pořád si měly co říct. Nyní jsou rády, když si mají vůbec co povědět...

Její tichý pláč se změnil v hysterický brekot, který nešel zastavit, ale ani tak jí to nepomáhalo.

Všichni ví, že když se rozejdou dva lidé v milostném vztahu, je to strašné utrpení. Ale proč se nemluví o tom, jaká je to bolest, když někdo ztratí nejlepšího kamaráda? Člověka, kterému jsou ochotni se naplno otevřít a říct mu své největší tajemství, i když spolu ani mnohdy nežijí? Člověk musí mít kuráž udělat něco takového. Svěřit se někomu a naopak přijímat svěřená tajemství od něj a udržet je.

V tento moment už celé její tělo ovládal pláč. Pes vedle ní zakňučel a drkl ji do ruky. Jako by chtěl říct: „Neboj, já jsem tu s tebou. Nikdy tě neopustím." Přes rozmazaný obraz skutečnosti zašmátrala rukou a pohladila jej.

Když už nebrečela, jejím tělem se rozlila prázdnota tak spalující, že skoro zapomněla své jméno. Nebe mezitím zhaslo a město se zklidnilo. Stejně tak její tělo už bylo pokojné. Ale nebyl to ten uspokojující a vyhledávaný klid. Byl to ten typ klidu, kdy už je člověk natolik ztracen, že pohřešuje sám sebe.

Cítila v sobě prázdno tak silné, že neměla tušení, že je naživu. 

I když s tím už skončila, teď zavřela oči a sáhla do kapsy pro neotevřenou krabičku cigaret. Přestala kouřit, protože jí to nic nedávalo. Teď kouřit potřebovala. Aby věděla, že je naživu. Aby věděla, že dýchá. Aby věděla, jak snadno může zemřít.

Ztratila jednoho člověka a rozpadal se jí kvůli tomu svět v základech.

Strhla obal, který krabičku pokrýval a otevřela ji. Vytáhla si jednu a přiložila ji k ústům. Zašátrala v druhé kapse, kde objevila zapalovač. Přiměla oheň vzplát a přiblížila jej k cigaretě. Zavřela oči a potáhla.

Potáhla ještě jednou. A pak znovu. A znovu.

Tělem se jí začínal rozlévat zapomenutý pocit uklidnění. Ale teď to byl ten typ vyrovnanosti, který aspoň trochu dokázal usmířit její rozbouřené tělo. Když zaklonila hlavu, aby se podívala na oblohu nad sebou, zatočila se jí hlava. Tak dlouho neměla cigaretu.

Lehla si na zem a pozorovala hvězdy. Hlavou se jí začaly míhat společné vzpomínky. A její oči se opět naplnily slanou tekutinou. Pro tentokrát se ale nesnažila pláč zastavit. Přijala ho s otevřenou náručí, kouřící jednu cigaretu za druhou a pocitem prázdnoty, který stále neodcházel.

Ale nyní se v ní už budoval pocit naděje. Naděje, že jednou, až budou starší a moudřejší, snad naváží na to, kde skončily.

Možná to byl další růžový ideál budoucnosti, ale to jí momentálně stačilo. Protože se opět pomaličku začínala cítit naživu.