Na přání Jen_Nicol
Ve dvě odpoledne mi zazvonil mobil. Byla to manažerka jedné cukrárny, kde mám brigádu. Otřela jsem od slz oči a zvedla mobil.
Hovor nebyl dlouhý. Jen dneska jdu na tři hoďky točit zmrzlinu, kvůli tomu, že jedné slečna nemohla. Ani jsem nenamítala. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Včera se se mnou rozešel můj dlouholetý přítel. Načapala jsem ho s jinou u něj doma.
"Díky, za mě zaskočíš" objala mě Anja. "V pohodě, tak už jdi, uvidíme se zítra" odtáhla jsem se a rozloučila se.
Nasadila jsem si pracovní halenku a na hlavu si přišpendlila sponku. Sedla jsem si k zmrzlině a pokoušela na něj nemyslet. Ale to nešlo. Tolik jsme toho s Danielem zažili, bude mi to chybět. Opřela jsem se o pult a začala si vybavovat ty krásné vzpomínky s ním. Vžila jsem se znovu do nich a opět mě to donutilo plakat. Ale jen trochu.
"Pročpak brečíte slečno?" ozvalo se vedle mě. Otřela jsem si slzy a podívala na dotyčného. Byl to vyšší kluk, něco kolem osmnácti, vlasy blonďaté, sčesané v menším culíčku a čokoládové oči.
"Stalo se vám něco, s čím bych vám mohl pomoci?" pokračoval, když jsem se k tomu neměla já. "Ne, to si musím vyřešit sama, co si dáte pane?" naklonila jsem se k němu blíž, abych ho lépe slyšela. "Marcus, tak zase starý nejsem, dám si banánovou" podal mi ruku, kterou jsem už s mírným úsměvem přijala. "Nicol, těší mě" řekla jsem a natočila jeho požadovanou zmrzlinu.
"V kolik tady končíte?" zeptal se Marcus. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. "Končím v pět, proč se ptáte?" podívala jsem se na hodinky a následně na něj. "Že bych vás pozval na kafe, přijdete mi taková smutná. Mohla by jste mi říct, co vás trápí. Já bych vás vyslechl a poradil" řekl Marcus a hodil na mě takový ten štěněčí roztomilý pohled. Ani Daniel takový neměl.
Podívala jsem se znovu na hodiny a zpět na něj. "Dobře, ale pod jednou podmínkou. Nebudeme si vykat." řekla jsem. "Dobře, to beru. Jsem Marcus" podal mi znovu ruku. "Nicol" podala jsem mu též ruku a pak ho už viděla mizet ve dveřích od cukrárny.
***
Rafičky na hodinách ukázaly pět hodin a já mohla končit. Převlékla jsem se z pracovního do mých oblíbených květovaných letních šatů.
V zrcadle si spravila make-up, vlasy a mohla vyjít před cukrárnu, kde už Marcus čekal zády ke mě. Došla jsem k němu a zaklepala na rameno. Marcus se s leknutím škubl a otočil se čelem ke mě. Na tváři mu pohrával ten nejkrásnější úsměv. Měl na sobě černé kalhoty, bílé triko a v ruce držel modrou růži.
"Ta je pro tebe" podal mi růži. Přivoněla jsem si k ní. Voněla nádherně. "Děkuji, jak si věděl, že mám ráda modrou?" zeptala jsem se. Marcus se podrbal na zátylku. "No, když jsi ještě chodila s tím klukem předtím, zaregistroval jsem, že ti stále nosí jen modré růži. Tak jsem z toho usoudil, že je máš ráda" zasmál se.
"Půjdeme?" zeptal se. Přikývla jsem a my se vydali do té nejlepší kavárny na světě v našem městě.
"Dáme si dvakrát latté macchiato a dva čokoládové dorty" oznámil servírce u pultu a pak jsme se vydali ke stolu.
Servírka nám zanedlouho přinesla naše objednávky a nenápadně hodila Macovi na talířek papírek s číslem. Marcus jen vzal ten papírek, zmuchlal ho a odpinkl někam na zem.
Napil se kávy a podíval se mi do očí. "Co se tedy stalo, že si plakala?" začal Marcus a já hned pokračovala "můj přítel mě včera podvedl se svojí kamarádkou. Omluvil se mi tím, že už to dlouho nechtěl tajit a tak jsem se to dozvěděla takhle. Dala jsem mu facku a zdrhla z jeho domu. Brečela jsem celou cestu a pak i doma. Já jsem ho opravdu milovala a věřila mu" řekla jsem poslední slova mezi vzlyky.
Marcus se zvedl ze své židle a přemístil se vedle mě. Objal mě kolem ramen a přitáhl na svoji hruď. Hladil mě po vlasech a šeptal různá slůvka. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale podívala jsem se na něj. Marcus mi oční kontakt opětoval. Dívala jsem se na něj dlouho, ale Marcusovi to nevadilo. Pohladil mě po tváři a pak se sklonil k mým rtům. Dělil nás od sebe pouhý milimetr. Cítila jsem jeho teplý dech na svém obličeji.
"Prosím udělej to" zašeptala jsem a Marcus spojil naše rty v jedny. Jeho rty chutnaly po latté macchiatu. Líbali jsme se dokud nám nedošel kyslík. Pak se odtáhl a jen mě objal kolem ramen. Přitulila jsem se k němu blíž. Měl pravdu, pomohl mi. I když ho znám jen pár hodin, zamilovala jsem se.
"Nicol?" řekl a já se podívala na něj. "Musím se ti k něčemu přiznat" hlasitě polkl. Úsměvem jsem ho uklidnila a dodala mu trochu odvahy.
"Líbila ses mi od začátku a já se bál ti to říct, protože jsem věděl, že máš kluka. Proto jsem to nechal na pokoji a chodil každý den do cukrárny se na tebe dívat. Protože jsi tak nádherná" řekl Marcus a znovu mě lehce políbil.
Nad tímhle jsem se usmála a dopila svoje kafe a dojedla svůj dortík.
Marcus mě dovedl před dům, kde nastal čas loučení. "Nicol, já vím, že je na to moc brzo, ale já si už nemůžu pomoc. Miluji tě a chci se zeptat, staneš se mojí princeznou?" vyhrkl ze sebe, moc rychle, ale já mu moc dobře rozuměla. Postavila jsem se na špičky a políbila ho na čele.
"Jen když se staneš mým princem" usmála se na něj. "Stanu a ty se staneš?" netrpělivě se dožadoval odpovědi. "Stanu se tvoji princeznou moc ráda" oznámila jsem mu a on mě políbil.
Miluji ho.
Další story. Přijímám další. Dneska zkusím ještě dopsat k té druhé knížce nebo ji vydám až zítra ráno.
Kikule 🍍💕🍌
