Neboj se

5.

Po měsíci:

,,Ne prosím." brečela jsem do peřiny přitisknutá na posteli.

,,Ach jo ty jsi nepoučitelná mrcha, Eleanor." povzdechl si a přidal na síle.

,,Ah- pro-pro-sím už ne." brečela jsem dál do peřin.

Pak jsem se celá rozklepala a začala přerývaně dýchat.

,,Hej, co to děláš?!" křikl a otočil mě na záda.

,,Slyšíš mě?!" zařval mi do obličeje a pak mi vlepil facku na tvář.

,,Už ne...." šeptla jsem a zavřela oči.

,,Kurva!" slyšela jsem jeho křik a zavřela oči.

,,Odneste ji na ošetřovnu, ještě mi bude užitečná." křikl na někoho a pak už jsem cítila jen lehké dotyky.

Prosím, nechte mně jít.

_______________________________________

Otevřela jsem oči a hned po té je zase chtěla zavřít.

Protože na mém břiše ležela hlava Chrise. Celá jsem zrudla.

Viděla jsem jak jsem ho vzbudila a tak jsem rychle zavřela oči.

Určitě si toho nevšimne....

,,Nemusíš předstírat spánek." ozvalo se nade mnou.

,,Já se omlo-" Chris mi přiložil ruku na ústa.

,,Ty se nemusíš omlouvát." řekl vážně.

Jestli jsem byla předtím rudá, tak teď jsem byla rajče.

,,Ano?" zeptal se mě.

,,Ano.." špitla jsem a přikrčila se za peřinu.

,,Neboj se už ti nikdo neublíží, dohlédnu na to." pohladil mne jemně po tváři. Uklidnilo mně to, věřila jsem mu.

Chvíli bylo ticho, jen jsme se na sebe dívaly. Byla jsem unavená

,,Hej ty, už je vzhůru?" zeptal se někdo

,,Ne, ještě spí ." řekl Chris a usmál se na mě.

,,Tak ji vzbuď, za ani ne minutu tady je šéf. Je pěkně nasranej. Chápeš to? Dnes mu zase někdo překazil obchod z děvkami. To je už po několikátý! Kdo to sakra dělá, musí mít fakt koule! Nemyslíš?"

V tom se rozrazily dveře a pokoje a v nich stál on. Všichni museli odejít včetně Chrise.

,,Tak dobře, myslela jsi si, že tě nechám být?" zeptal se doopravdy naštvaně.

___________________________________________

,,Ne.." špitla jsem skrz peřinu.

Ani jsem se nenadála a moji hlavu svíraly dvě silné paže.

,,Co jsi říkala, drahoušku?" zeptal se nasupeně.

Nic jsem neřekla.

,,Správně," oddechla jsem si ,,ale bohužel mi lžeš." pustil mou hlavu na postel.

,,Ne, ne prosím. Já už nic neprovedu. Já se omlouvám." brečela jsem skrčená na madraci.

,,Hezky mě prosíš, ale ne." usmál se a pak se na mě opět vrhl.

_______________________________________

Mohla jsem brečet, mohla jsem se bránit. Mohla jsem udělat cokoliv, abych ho zastavila. Jenže já jsem nechtěla...

Řekněte mi, jaký smysl dává obrana, která vám akorát způsobí větší bolest?

Nedává to smysl, že ano?

Tak proto jsem se nehodlala bránit a díky tomu jsem pocítila silnou bolest na hrudi.

Nebyla to kulka, za kterou bych byla určitě vděčná. Ne, byla to pouze vnitřní bolest.

Ta bolest se zvětšovala každaou minutou, co si jsi pro mne nepřišel, co jsi mne nezachránil a co jsi mi lhal do očí nesmysly.....

Prý mi nikdo neublíží. Lži!

Jsi lhář Chrisi!