Proklatě dobré kuře [Chickron]

Kapitola první a poslední

„Hele,“ povzdechl si Ron ztěžka a dlaní si promnul obličej. Seděl v jednom z křesel v nebelvírské věži. Byla téměř půlnoc a ve společenské místnosti nikdo nebyl. „Vím, že jsem se k tobě poslední dva dny nechoval příliš hezky a taky vím, že se kvůli mě vyloženě kazíš, ale...“ odmlčel se, zakroutil hlavou a znovu si povzdechl. Říct to, co má na srdci, je těžší, než si myslel. „Teď tě sním,“ vybalil nakonec bez okolků, neboť se rozhodl, že nemá smysl chodit okolo horké kaše.

Grilované kuře, jež bylo ještě stále v celku, neodpovědělo. Mlčky a bez hlavy sedělo v křesle naproti rudovlasému chlapci a patrně nemělo slov. Nebo zobáku.

„Čekal jsem, že budeš mlčet...“ zabrblal Ron a už po několikáté zakroutil hlavou. „Nechtěl jsem to takhle, vážně ne,“ bránil se před mrtvým společníkem. „Kdyby záleželo na mně, nechám si tě tak dlouho, jak je to jen možné, ale sama dobře víš, Chicky, že minimální trvanlivost je sviňa.“ Pronikavě se na kuře, jehož kůrčička už nebyla křupavá, podíval.

Nesnášel tu mrchu, která určovala, jak dlouho se může jídlo skladovat, aby bylo ještě poživatelné. Vždycky mu trhalo srdce, když musel své oblíbené kuře sníst - ať už se jednalo o celé kuře či jen křupavá stehýnka. Jednou za tři dny si vždycky na večeři ukradl nějakou tu kuřecí pochutinu, kterou si pak ochočil a staral se o ni. Hermiona o něm sice velmi ráda prohlašuje, že je citlivý asi jako pařez, ale není to pravda. Nebo takhle: jeho necitlivost se týká jen lidských stvoření. Co se týče kuřat na všechny způsoby, je citově nestabilní.

„Takže...“ promluvil po dlouhém tichu, které rušilo jen praskání v krbu. Kuře nejevilo žádný zájem a na jeho náhle promluvení nijak nereagovalo. Nečekaně. „To je náš konec, Chicky,“ zašeptal zdrceně a vstal ze svého křesla, aby se následně mohl posadit do toho, ve kterém si to hovělo grilované kuře. Logicky až po tom, co kuře vzal do svých dlaní. Přece by ho nerozsedl, že jo. Sice se rozešli, ale nemá potřebu té drůbeži ubližovat. „Dobrou chuť, Roníku,“ popřál sám sobě a následně kuře roztrhl na dvě půlky, načež se z jeho očí vykutálely slzy velké jako hrachy. Hned nato vycenil tesáky a zakousl se do kuřete jako Šedohřbet do svých obětí. A plakal. Kousal, žvýkal, polykal a u toho brečel a třásl se pod náporem vzlyků. Na chuti mu to však neubralo. Ne, Chicky byla fakt šik a chutnala stejně dobře jako i vypadala.

Budiž jí žaludek lehký.

***

Následujícího rána seděla početná skupinka nebelvírských šesťáků u dlouhého stolu ve Velké síni stejně jako členové ostatních kolejí Bradavické školy. Byla totiž snídaně. To tak obvykle po ránu bývá, že jo.

„Neviděli jste Rona?“ zeptal se Harry Potter, neboli ten, na kterého má Voldemort pifku, když dorazil místu, kde seděli jeho spolužáci.

Doposud totiž hledal svého nejlepšího kamaráda, protože když se vzbudil, v ložnici nebyl. A to bylo vskutku divné, jelikož Ronald Weasley není zrovna ranní ptáče - spíš polední pštros.

Hermiona, nebelvírská šprtka, zakroutila hlavou, aniž by zvedla zrak od textu v knize, kterou měla otevřenou na stole před sebou. Logicky. Nebude ji mít otevřenou třeba před Nevillem, když ji čte ona, že jo.

Zápornou odpověď Harrymu poskytli i ostatní lvi, přesněji právě zmiňovaný Neville, pak Seamus, Dean, Parvati a Levandule.

„Ale počkej,“ ozval se čokoládový lev náhle a Harry, který právě usedal na lavici vedle Hermiony, k němu vzhlédl. „Včera v noci, když jsem se vracel z jednoho dostaveníčka,“ mluvil a po posledním slově po něm hodil očkem, načež se někdo z nich nezatvářil příliš hezky, „jsem ho viděl ve společenské místnosti,“ prozradil a Harry pozvedl obočí. Pohledem ho vyzýval k tomu, aby pokračoval. „Cpal se kuřetem a strašně u toho brečel.“