StellaStories

Prezidentova dcera

"Nesnáším to" řekla jsem při jednom z mnoha neklidných obědů. Matka se na mě soucitně podívala, ale jinak ji to nezajímalo.

"Zvykneš si" řekl otec. Teprve teď mi došlo, že obědvá s námi.

"Zvyknu? Jak to můžeš vědět? Tohle trvá už tři roky!" rozkřikla jsem se na něj.

"Nebuď drzá! Měla bys být ráda. Tvůj otec se snaží, jak může. Co by jiní dali za život, jako máš ty" okřikla mě matka.

"Radši bych umírala na AIDS s dětmi v Africe, než nemít ani chvilku soukromí a falešné kamarády" vstala jsem od stolu a i přes volání, ať se vrátím, jsem odešla. Jakmile jsem se ocitla v pokoji, oslnila mě světla fotoaparátů. Zuřivě jsem rychle zatáhla všechna okna těžkými drahými závěsy. Pak do pokoje vtrhl můj starší bratr a začal mě zběsile fotit.

"Marcusi přestaň" sebrala jsem mu foťák. "Nemáš být se svou nastávající Barbarou?!" usmála jsem se na něj ironicky. Barbaru jsem přímo nesnášela. Jak by ne. Ta mrcha nechtěla Marcuse, ale jenom jeho prachy. Marcus si sedl ke mně na pohovku.

"Šla nakupovat" odvětil. Taky z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, že si ji musí vzít. Ani se mu nedivím.

"Já tenhle život nenávidím. Co to je za způsoby, vybírat nám partnery?!" řekla jsem naštvaně. Mně má můj nastávající přijet už tenhle víkend, což je přesně... 

Za dva dny. 

Já to ale měla na rozdíl od Marcuse jednodušší. Nebyla jsem do nikoho zamilovaná a neměla jsem se vdávat už za měsíc.

"To se zeptej našich rodičů, Mary" řekl nepřítomně.

"A co Claire?" zeptala jsem se na jeho lásku a on se na mě usmál.

"Plánovali jsme, že zdrhnu a ožením se s ní. Ale nikomu ani muk!" zamračil se na mě. Zakroutila jsem očima.

"Jako bych někdy něco vyzradila."

"Rosemary!" slyšela jsem matku. Vzdychla jsem a šla zamknout dveře. Pak jsem rozhrnula jeden ze závěsů a otevřela okno. Hned se na mě seběhli ti otravní chlápci.

"Už zase?" podíval se na mě bráška.

"A co mám dělat... Až to tady vyklidím, můžeš odemknout" podívala jsem se na dveře, na které z druhé strany bušila matka, a pak zmizela za oknem. Takhle jsem to dělala už od doby, co se můj věk ocitl v čísle osmnáct. Podívala se na Paparazzi.

"Mary, řekni nám něco ze svého osobního života. Mary proč jste se s Vaší matkou pohádala..." padaly na mě otázky z úst těch mladíků. Všichni na mě viseli očima a čekali, co řeknu. Ale já jejich otázky dokonale ignorovala.

"Kdo je tady autem?" podívala jsem se na ně. Bylo jim jasné, že zase utíkám, takže se hned všichni hlásili. Každý z nich pořád čekal, že se s ním budu chtít vyspat a povím mu všechna svoje tajemství. 

Tak... Tohle si tady o mě myslí všichni. Všichni se můžou přetrhnout, aby byli v mojí blízkosti nebo aby mě dostali do postele. Začínám mít ke svému vzhledu naprostý odpor. 

Zavrhla jsem moje myšlenky a čapla jednoho z fotografů.

"Dej mi klíčky" nastavila jsem ruku. Nemusela jsem ho dvakrát přemlouvat. Ještě jsem z něho dostala, které je jeho auto, a pak se k vozidlu rozeběhla. Všichni za mnou běželi jako slepice za krmivem. 

Nastartovala jsem auto a odjela jsem ještě dřív, než by mě mohli zastavit. Když jsem už jela po dálnici a měla za sebou takových třicet kilometrů, oddychla jsem si. Tyhle výlety jsem milovala. Ale nejvíc jsem na tom milovala, když policie oznámí rodičům, kde mě viděli.

"Měla bys vidět ty jejich výrazy" říkával můj bratříček a přitom se smál. Kolik jsem za sebou měla vlastně průšvihů? Ani nevím, ale hodně. A teď jsem se vrhla do dalšího. Tedy když beru v potaz, že vlastně nemám řidičský průkaz. Autoškolu jsem si teprve dělala. A to dokonce poctivě. Ale jak říkám, když už sedím za volantem, tak jedu. Ozvala se za mnou siréna.

"Ach jo, dneska mě dostihli docela brzo" byla jsem zklamaná a zastavila.

"Tak kam jste měla namířeno dneska, slečno Lianová?" usmíval se na mě policista.

"Někam daleko, Charley" řekla jsem a vystoupila z auta. "Dneska jste si sebou vzal i parťáka?" podívala jsem se na sexy policistu, opřeného o auto.

"Ahoj Mary" usmál se na mě.

"Zdravím Diego" mávla jsem mu na pozdrav. Pak jsem neochotně nastoupila do policejního auta a jen co nám poslali odtahovku, mohli jsme jet. 

Doma jsem dostala kázání jako od velmistra papeže a potom domácí vězení pod dozorem, jelikož bych mohla utéct oknem. Takže jsem do příjezdu mého snoubence musela sekat latinu a učit se způsobům. 

Nejhorší pro mě asi byly čajové dýchánky s Barbarou. Doslovné utrpení. 

A konečně nastal, pro mě, slavný den D, kdy jsme všichni stáli vyparádění v hale a očekávali brzký příjezd Stephana von Dietrich. Jaké to dokonalé jméno. Doufám, že bude nechutně obtloustlý se třemi bradami a bude se mi nechutně dvořit. 

Ale když se otevřely dveře a přeběhl jimi zástup lidí, všichni jsme užasli. Ve dveřích stál dokonalý model pohádkového prince.

"Vítej Stephane. Jaká byla cesta?" zeptal se můj otec.

"Děkuji pane, dlouhá" řekl a dokonale se usmál.

"Neciv na něj tolik" nahnul se ke mně Marcus. Já jsem ho nenápadně dloubla loktem do žeber.

"Dovol, abych ti představil mojí dceru, Rosemary Lian" přišel ke mně otec. Matce se zastavil dech a všichni čekali, co udělám.

"Moc mě těší" řekla jsem a potřásla si s ním rukou. Všem se viditelně ulevilo. Pak jsme odešli do debatního salónku. Po celou dobu jsem z něho nemohla spustit oči.

"Láska na první pohled?" zašeptal Marcus. Já se začervenala a kopla ho pod stolem do nohy. "Jemu se taky patrně líbíš" řekl mi, aby mě uklidnil, skrz zuby, jak se snažil zakrýt bolest.

Stephan u nás strávil přesně týden a potom zase odjel. Za tu dobu jsme se dokonale poznali a moc se mu líbilo moje, podle rodičů, příšerné chování. Když odjížděl, dal mi na rozloučenou letmý polibek. Rodiče se mnou byli spokojení, že jsem nic neprovedla a za odměnu mi smazali trest domácího vězení. Teď jsem musela být hodná, když do bráškova útěku zbýval ani ne týden. Plánoval to těsně před tou svatbou. Chtěla jsem si ho pořádně užít, ale motala se kolem něho pořád Barbara.

"Bude se mi po tobě stýskat" řekla jsem v den jeho odjezdu. Barbara byla zrovna na "nákupech" se svými příšernými přítelkyněmi. Rodiče byli na nějaké obchodní cestě. Marcus si to naplánoval dokonale.

"Já vím, ale znáš mě. Se svatbou jsem sice souhlasil, ale Barbaru do rodiny nechci" řekl a zavřel poslední kufr. Políbil mě na čelo a potom odjel. Zůstala jsem v domě sama. Příležitost utéct. Ale nechtěla jsem. Chtěla jsem vidět ty pohledy rodičů a hlavně Barbary, až zjistí, že Marcus odjel. 

A přesně jak jsem chtěla, byla to dokonalá hysterická scéna. Barbara se urazila natolik, že řekla rodičům, co si o nich celou tu dobu myslela a odjela. Ti z toho byli dokonale šokovaní, ale hned se vzpamatovali a okamžitě zrušili svatbu. Máš, co jsi chtěl bráško. A já taky. 

Protože se svatba nekonala, rodiče se rozhodli navštívit Stephana. Úplně jsem jásala. Ale předčasně.... 

Na půli cestě autem se stala obrovská nehoda. Pršelo a řidič kamionu to nezvládl, když jeho vůz začal tancovat po silnici. Napral to do nás plnou parou. 

Poslední, co jsem viděla, byl vyděšený výraz mojí matky...

Druhý den všude křičely nápisy PREZIDENTOVA DCERA ZEMŘELA PŘI BOURAČCE.