StellaStories

Podivná noc

Za pár dní končily prázdniny a my jsme si s holkama chtěly naposledy užít, než začne škola a my budeme muset odjet každá na svou univerzitu. Šly jsme do našeho oblíbeného baru a daly si koktejl. Vlastně jsme si jich daly trochu víc a cestou zpátky se nám trochu motaly nohy.

"Dneska je nějaká tma" řekla Kayla na půli cestě.

"To je tím, že nesvítí lampy. Jako pořád. Asi se nejdřív stavíme u světýlkářů" smála jsem se a představovala si, jak k někomu naklušu do domu opilá a začnu tam nadávat, že venku nesvítí lampy.

"Měly jsme si vzít baterky. Víš, že půjdeme přes les, Sky?! A já se bojím!" podívala se na mě vyděšeně Alice.

"Alice, nech si ty děsivý připomínky nebo se začnu bát taky. Jsme přece s tebou ne?!" zamračila se na ni Kay. Ale když jsme se blížily k lesu, odvaha z nás opadávala.

"Potřebovala bych tak flašku vína, než bych se vydala touhle cestou" řekla jsem.

"Nemůžeme jít prostě po cestě?!" šeptala Alice.

"Jo a nejsi náhodou praštěná?! Je to dvakrát tak daleko" podívala se na ni vražedně Kay.

"Holky nechte toho. Chodíme tudy vždycky ne?! Nemáte se dívat na ty horory, když pak nechcete ani do lesa" sdělila jsem jim a vydala se na cestu.

"Sky, počkej na nás. Musíme jít všechny pohromadě" volaly na mě holky, ale já se nezastavila. Nehodlala jsem riskovat, že by na mě přenesly tu nebezpečnou chorobu jménem strach a panika.

"Slyšela jsi to?!" řekla Kay a obě se zastavily. Já se zaposlouchala do ticha.

"Co máme slyšet?! Je tady ticho jako v hrobě. To bylo určitě nějaký zvíře, co se bojí víc tebe, než ty jeho" otočila jsem se na ni. Ale pak jsem to uslyšela taky a neznělo to jako zvíře. 

Holky začaly strašně pištět a utíkaly zpátky. Mě se díky nim zmocnila panika a utíkala jsem za nimi. Jenže ty zvuky jsem slyšela čím dál blíž a silnice ode mě byla daleko. Pak mě to něco napadlo a já začala příšerně ječet.

"Sky!!!!" zařvaly holky. Snažila jsem se to ze sebe dostat, ale praštila jsem se do hlavy a asi omdlela, protože jsem se vzbudila až ráno.

Probudil mě ptačí zpěv. Otevřela jsem oči. Byla jsem pořád na začátku lesa. Já jsem naživu?!

Zvedla jsem se ze země a podívala se na sebe. Šaty jsem měla celé špinavé a potrhané. A bolela mě hlava...

Nevím, jestli z alkoholu, nebo z té rány. Promnula jsem si hlavu, ale nic tam nebylo, jen velká boule na týlu. 

Rozhlédla jsem se kolem. Ten les vypadal tak neškodně. Opodál byla moje kabelka. Aspoň, že ta zůstala v celku. Vzala jsem mobil a hned zavolala Kayle.

"Sky? Jsi to ty zlato?!" zněla ustaraně.

"Jo jsem. Mohla bys pro mě zajet Kay?" zeptala jsem se a otřásla se. Byla docela zima.

"A kde jsi? Jsi v pořádku?"

"Jsem tam, kde jste mě včera nechaly" řekla jsem trochu naštvaně.

"Moc se ti omlouvám. Nevěděla jsem, že jsi neutekla. Co se tam vlastně stalo?!"

"Já nevím, praštila jsem se do hlavy a omdlela" přiznala jsem. Uslyšela jsem, jak Kayla nastartovala auto.

"Tak hned jsem tam, jo?!" zavěsila. Já jsem si sedla na nejbližší kámen a čekala, až přijede. Když jsem uslyšela troubení, šla jsem k silnici.