Po stopách krve

Royaume

,,Vypadá to, že už jsme tady," prozradil detektiv Pretre. Před nimi se nacházela lidské tělo, které bylo v hrozněm stavu. Jacqueline se při pohledu na něj obrátil žaludek, takže od něj musela odvrátit zrak, což neutlumilo ten hrozný zápach. Amanda, narozdíl od její přítelkyně, na něj obrátila celou svou pozornost a nevnímala nic okolo sebe. Bylo to jakoby se jí zastavilo srdce. Chvíli po té se chtěla obrátit, zrušit celou výstavu a vrátit se zpět do rodného Skotska.

,,Jste v pořřádku, slečno?" Optal se detektiv. Bruneta nejistě přešlápla z nohy na nohu. ,,Jistě, jen nejsem na tohle úplně dělaná. Navíc nechápu, proč tady potřebujete někoho jako já." ,,Mně je v tuto chvíli jedno, prroč tě potřřbují. Každopádně já musím jít někam, kde se nepozvrracím. Když budeš mít čas, tak zavolej Amy," řekla Jacqueline. Amanda ji opět chtěla poučit o používání jejího jména, jenže v tu chvíli nad tím vůbec nepřemýšlela.

,,Ohledně toho, proč jste tady, tato žena už je čtvrtou obětí nějakého sériového vraha, po kterém policie pátrá. Nemůžeme mezi nimi najít žádné spojení, jediné, co po sobě ten násilník zanechává, je tělo bez krve a zvláštní značka na čele. Soudního analytika napadlo, že by se mohlo jednat o nějakou historickou značku, a proto jsem vás požádal o pomoc," vysvětlil trpělivě Amandě, důvod její přítomnosti.

,,Musíte být hodně zoufalí, když prosíte o pomoc někoho jako jsem já,"  zvolila netaktně svá slova Skotka. ,,Tak mi pošlete podklady a já se na to podívám," promluvila po chvíli ticha, které vytvořila. Poté nečekala na odpověď, otočila se a odešla pryč. Z mysli jí nemohlo zmizet vyschlé tělo. Bloumala ulicemi Paříže. Kdyby si uvědomila, kde je, scela jistě by jí došlo, že se stratila.

Jenže ona se metitím ztrácela ve svých vzpomínkách, které po nehezkém zážitku, jakoby ožily. Znovu před sebou viděla umírat svého otce. Bylo jí patnáct let, když se to stalo. Chtěla jít se svými přáteli ven, což jí nebylo dovoleno, a proto se s otcem pohádala. To byla jedna z věcí, kterou si bude do konce života vyčítat. Jejich poslední rozhovor byla dost ošklivá hádka. Což byl důvod, proč dostala týdenní domácí vězení. To co následovalo poté jí dočista změnilo život.

Najednou přišla záchrana v podobě deště, která ji donutila začít vnímat. Zimu měla ráda, ale takové počasí jí nesedělo. Rozběhla se, přičemž její podpatky hlasitě klapaly o kachičky. Modlila se, ať nespadne, nebo si nějakým šikovným způsobem nevyvrtne kotník. Snažila se nalézt místo, kam se schovat. Po několika odbočeních její oči nalezly klub, do kterého okamžitě zapadla.

Po tom co se jí podařilo rozkoukat se, zjistila, že nese jméno  Royaume. Bylo tam spousta lidí. Amanda svižným krokem směrem k baru. Přece jen, když už je tady, tak proč si po náročném dni nedát nějakou skleničku? Třeba by při tom mohla zjistit, kde to vlastě je. Posadila se na vysokou židli a vyčkávala, až si jí někdo všmne.

,,Copak to bude slečno?" Zeptal se s odtažitým tónem číšník. ,,Udělejte mi to, co si lidé objednávají Chrisi," oslovila ho po přečtení jeho cedulky se jménem. Probodl ji nepříjemným pohledem a začal dělat její objednávku. ,,Nejste místní?" položila zvědavě otázku. Měla chuť si s někým povídat. ,,Ne, to nejsem," zavčel na ni podrážděně. ,,Podle přízvuku typuji jih Anglie," pokračovala Amanda  ignorujíc postoj číšníka.

,,Co vás to zajímá?" vyjel na ni. ,,Netuším, jak si můžeš udržet takovou práci, když jsi na lidi tak milý," pronesla ironicky a zaplatila cenu nápoje, který stál před ní. Jako první si vzala olivu, která byla na párátku vhozena do alkoholu. Jakmile ji snědla, vzala do ruky skleničku, přiložila ji k ústům a napila se. Na zimu to bylo překvapivě osvěžující. Musela uznat, že i když byl číšník jménem Christopher nevychovaný křupan, tuhle část své práce odvedl dobře.

Nyní byl čas zjistit, v jaké části Paříže vlastně je, a jak se vrátit zpět do hotelu.