No tak asi kde začít.
Asi tím že jsme se museli přestěhovat do úplně jiného místa.
Musela jsem změnit školu což jsem brala jako lepší věc z toho celého, jelikož jsem opravdu nechtěla opustit náš starý dům a už jen z důvodu že mě se tam líbilo.
Ve škole kde jsem byla před odstěhování jsem nebyla člověk který byl na vrcholu všech.
Spíš mě neměli rádi (prý jsem málo mluvila).
Ze začátku jsem se na novou školu těšila ale pak mě přepadl ten strach.
Co když to bude to samé nebo ještě horší než předtím.
Moje starší sestra mě strašila že mě nebudou mít rádi a že si ze mě budou utahovat víc než předtím.
Moje sestra je sice kapitola sama o sobě ale občas říká i rozumný věci.
Samozřejmě jako malý dítě sem jí to věřila a ráno před odchodem do školy jsem začala brečet.
Uklidňoval mě pocit že když nebudu mít kamarády ve škole tak budu mít kamarádku doma.
Týnka byla má sousedka a kamarádka kterou jsem poznala jako první.
Hrozně jsme si rozuměli (stejně střelené).
Když sme s rodiči přišli do školy zeptali se mě jestli chci do A nebo do B.
Vykulila jsem oči, nic takového jako A a B jsem neznala.
Dali mě do B jelikož bylo v A plno.
Šla jsem pomalým krokem za člověkem který mě vedl do třídy tak abych druhý den nezabloudila.
Přišla jsem do třídy zrovna o hodině všichni na mě tak koukali.
Buď znechuceně a nebo šťastně.
Tolik jsem se bála.
