If you can understand ✓ || Yanjun & Zhangjing (Zhangjun)

If you can understand // 2

Yanjun

Vstanu před budíkem, stejně jako každé ráno. Dneska mám službu, takže musím vstávat místo v sedum v šest. Moje rodina...je občas jeden velký blázinec, ale ačkoliv se mi to neříká snadno a rodině bych to asi nepřiznal, protože jsem drsňák, tak je moje rodina pro mě vším. S bratry Chengchengem a Yanchenem se každý den střídáme na ranní službu. Což znamená, že se střídáme v tom, kdo chystá snídani a svačiny do školy, pokud je máma Kihyun neudělal večer.

Dřív to dělal máma všechno, ale potom uznal, že bychom měli mít řád a taky něco pro chod domácnosti dělat, takže je to takhle. A nejsou to jen snídaně. Pokud já mám den, kdy dělám snídaně, tak Chengcheng umývá večer nádobí a Yanchen dělá nákup podle seznamu, který visí na lednici. A takhle se střídáme, každý den jeden z nás dělá něco. Ráno bych měl dělat snídani, ano, posledně nás máma seřval, že není naše služka a že je budeme vždycky připravovat se snídaní, ale stejně to nevydržel, připravuje nám svačiny každé ráno, ačkoliv já si ji do školy neberu, protože dopoledne nemám hlad a jím až na oběd. Je to divné, nikdo to nechápe, ale já to tak mám.

Vezmu si batoh, který jsem v pátek po škole hodil do rohu, a který se tam po celou dobu víkendu bez povšimnutí válel. Nedělám úkoly a ani se neučím. Nejsem sice žádný jedničkář, ale dostávám při nejhorším trojky, poznámky nedostávám a učivo mi většinou zůstane v hlavě z hodiny a trojka je pro mě fajn známka, zbytečné se pořád učit a učit, abych měl jedničky. Stejně je to pak každému jedno, jaké známky jste měli na škole, nikdo se na to neptá. Jedničkář jsem jenom v matice, tam válím. Proto taky doučuju Chenga, který je v matice úplně ztracený.

Batoh nechám na chodbě a dojdu do kuchyně chystat snídani. Udělám konvici mátového čaje, konvici kakaa, pro mámu hrnek kávy. Nachystám zeleninu, namažu pomazánkovým máslem rohlíky a chleby, dám na to šunku a sýr, všechno to nachystám na stůl a samozřejmě, když mám všechno hotové, tak se začne rodina šourat na snídani. Jo, není to zrovna standart, většina rodin spolu jedí dohromady maximálně tak na vánoční večeři, ale máma na tomhle trval. Trvá na společné snídani nebo večeři, většinou se snažíme stihnout obojí, ale postupem času jsme přišli na to, že mnohem lépe se nám stíhají společné snídaně. Večer je to totiž jak kdy, táta pracuje z domu, takže je doma defacto pořád, máma končí někdy ve 4, Cheng má každé pondělí, středu a pátek lekci rapu a Yanchen několik dní v týdnu doučuje nějakýho svého spolužáka Zerena z angličtiny. Takže společnou večeři stihneme maximálně o víkendu, kdežto snídaně vždycky, zvykly jsme si, že vstáváme všichni stejně.

Naházíme do sebe snídani, já už jsem nachystaný, takže mávnu našim, svačinu si nechám v ledničce a vylezu ven ze dveří. Na konci ulice už přešlapuje Bufan. No, přešlapuje...spíš vypadá, že usnul ve stoje a vždycky když to vypadá, že spadne na jednu stranu, tak sebou trhne a kácí se zase na opačnou stranu. Klasické ráno. Ještě nabereme po cestě Yanleiho a Fena. Až před školou se k nám přidá Gu Jun Pyo, je takovej...zvláštní, ale dá se říct, že jsme ho nějakým způsobem vzali do party.

„Ahoj, prcku." Uchechtnu se, když stojím u skříněk a kousek ode mě je ten nejmenší skřítek z naší školy. „Jak je tam dole?" pozvednu obočí a z výšky se na něj zadívám. Opřu se rukou o jeho skříňky a nahodím laškovný tón.

„Jdi si po svých, Yanjun." Strčí do mě a nandá si učení do skříňky a pak ji zabouchne. Jo, proto mě to baví, protože se potom zlobí a je naštvaný a právě proto ho pořád škádlím. Abych viděl tuhle reakci, kdy má svraštěné obočí, vraždí mě pohledem a tříská se skříňkou.

„Počkám na tebe ve třídě, přece jenom tobě to s těma krátkýma nožičkama trvá." Zasměju se a začnu dělat až přehnaně dlouhé kroky, pobaveně se sám zasměju nad tím, jak jsou moje vtipy super a jak moc mě to baví.

Vlastně tohle je náplň mých dní, neustále se do Zhangjinga opírám svými vtipy a hláškami, sám nevím, proč si nemůžu pomoct a proč si ho musím stále dobírat. Ale nejde to ovládat, prostě mě to baví. Kolikrát zvládneme stát na chodbě půl hodiny a dohadovat se, dokud nás od sebe neodtáhnou, abychom s tím přestali.

„Že tě to furt baví." Ozve se vedle mě Junpyo zrovna, když jsme se Zhangjingem ukončili další slovní přestřelku. Pozvednu nechápavě a překvapeně obočí.

„A co že tebe zajímá co dělám a nedělám?" pozvednu obočí, odkašle si a zakroutí hlavou. Přijde mi poslední dobou dost divný, ale je mi to asi jedno. Navíc co je mu do toho, jestli se spolu hašteříme nebo ne, je to naše věc, nemyslím si, že by do toho měl co mluvit.

Pomalu jdu chodbou směrem k jídelně, mávám holkám, které mi mávají, vezmu si několik milostných dopisů a poděkuji za ně zářivým úsměvem.

Všechno utíká tak pomalu, povzdechnu si, když konečně skončí poslední hodina a těším se domů. V šatně se ani nezastavím rovnou dojdu před školu a zasměju se, když vidím kousek před sebou známou postavičku.

„Papa, prcku." Dojdu ho a poplácám Zhangjinga po hlavě. Prudce se otočí a dá mi loktem do žeber, skoro se zadusím a zalapám po dechu, jak mě tím překvapil. „Výš nedosáhneš co." Vypláznu na něj jazyk a vyhnu se další ráně, která je překvapivě mířená do rozkroku a myslím, že by mě tou ránou asi vykastroval.

„Dej mi svátek, idiote!" zavrčí na mě a já se pobaveně zasměju, vždycky ho dokážu tak rozčílit. A to se mi líbí. Vydám se loudavým krokem domů a už skoro sahám za kliku, když mi začne zvonit telefon. Nechápavě se zadívám na display, kde mi svítí jméno Yanchen.

„Brácha?" nechápavě telefon zvednu, před školou jsem ho neviděl, myslel jsem, že už je dávno na nákupu.

„Hele, Jun, mám na tebe hrozně velkou prosbu," řekne vážně. „nemohl bys jít za mně dneska nakoupit? Víš pozval jsem Zerena konečně na rande, tak...prosím?" slyším jeho milý hlas a povzdechnu si. Na jednu stranu vím, jak dlouho o Zerenovi mluvil, takže je to pro něj důležité.

„Jo, jasně, půjdu nakoupit." Přikývnu, ještě dlouho mi do telefonu děkuje. S několika povzdechy si zajdu hodit batoh do pokoje, vezmu z lednice lísteček s nákupem a ještě pozdravím v obýváku tátu, který si vzal notebook na psaní z pracovny do obýváku, tak se rychle odklidím, ať ho neruším v práci, protože jinak by mě máma zabil. Ještě si vezmu nákupní tašky a vydám se do maličkého supermarketu nedaleko našeho domu. Nakoupím všechno, co je na seznamu, takže pečivo, čaje, cukr, másla, salámy, dobroty pro tátu, které mu prý napomáhají k tomu, aby se mu lépe psalo a pak vše zaplatím. Máme v kuchyni kasičku, ve které jsou peníze právě na nákupy, máma to každý den kontroluje a v případě potřeby tam s tátou doplňují peníze, aby bylo z čeho nakupovat a aby se na to nemuselo myslet každý den.

Vyjdu ze supermarketu a musím se zasmát, když vidím v dálce Zhangjinga. Evidentně se mu rozkutáleli jablka, která koupil a tak je loví po celém chodníku.

„Popelka už netřídí hrách, ale jablka?" pobaveně se zasměju a zvednu dvě jablka ze země.

„A já si zrovna řekl, jestli to nemůže být horší...a nebe mi pošle idiota." Vážně si povzdechne a já pozvednu obočí. Sice mu pomůžu sbírat jablka, ale začneme se jako vždy dohadovat a hašteřit a úplně zapomeneme na to, že stojíme uprostřed ulice, kolem nás jsou rozkutálená jablka a my se tam hádáme jako děti.